ČLÁNKY, REPORTÁŽE

Nenapravitenlý pes neexistuje, nikdy není pozdě podat pomocnou ruku problematickým tlapkám.






Moc děkujeme čtenářům za hodnocení, která nám přináší na databázi knih úžasných 95%, ani ve snu by mě to nenapadlo, moc děkujeme!!! 


--  Pro redakci Světa psů  12/2021  --


Obětavost a snaha vytváří vzácné pouto

Ve světě psů, krom všeho krásného existují i starosti, problémy a smutná místa, především útulky jsou vnímány s nádechem toho smutku. Pracují zde lidé, kterým nejsou osudy psů v nesnázích lhostejné, vážím si všech, kteří se nebojí pomoct, postarat se, každý den jsou psi zachraňováni, a to zmírňuje můj pocit smutku. Stejně tak si vážím každého člověka, který si vezme psa z útulku, děkuji za to rozhodnutí, dát odmítnutému pejskovi nový domov, milovat ho.

Osvojení agresivního psa z útulku

Do útulků přicházejí i pejsci, kteří jsou něčím poznamenaní, zde se ho ujmou zkušení lidé, kteří dokáží s takovým psem pracovat, pomoci mu po psychické i fyzické stránce, dát pejska "do pořádku" a pak mu najít správného páníčka a domov. Ne vždy to probíhá úplně ideálně, ale konečný výsledek máme vždy především ve svých rukou!

Natalie a Zora

Na můj FB dorazila žádost o konzultaci: "Máme fenku cca 2letou z útulku, je s námi 4 měsíce, v ceku pohodová, jenom kontakt s pejsky je nevyzpytatelný, ráda bych se naučila, jak jí pomoci, aby nebyla zježená a útočná." Ráno jsem se setkala s velmi příjemnou dámou Natálií, kladný vztah ke sportu je nepřehlédnutelný a jednání velmi milé. Fenečka je střední velikosti, velmi zajímavý kříženec jasného naturelu lovce a čistých genů přirozené, prapůvodní rasy, připomínající psa dinga.Během procházky získávám informace z rozhovoru i z chování paní a jejího psa.Paní Natali mi vypráví, jak s manželem, navštívili útulek, tam vzali Zorku, která jim byla presentována jako bezproblémový pejsek vhodný pro začátečníky a vhodná do bytu, na klidnou procházku. Po dvou týdnech se sem vrátili opět jen na procházku, překvapeni, že ten pohodový pejsek je stále tady, vzali ji znovu na procházku, při návratu se jich paní z útulku zeptala: "Tak si jí berete? Jestli jí chcete tak hned, já mám i jiný zájemce." I když manželé uvažovali o tom, že si časem psa pořídí, tato procházka neměla být ta rozhodující, nicméně se nechali ovlivnit naléháním, souhlasili a okamžitě si vezli Zorku domu. Cestou nakoupili vše potřebné, sami překvapeni, stali se novými páníčky Zorky. Doma Zorka byla v klidu, zalezla si do pelíšku, pod sedačku, nijak se neprojevovala, byla spíše reservovaná, ale klidná. Ovšem venku, během prvních procházek to přišlo. Zorka vyráží na kolemjdoucí psy, útočí s vysokou razancí, nečekaně a ostře, Natali ji vždy musí vodítkem strhnout zpět, Zorka kouše kolem sebe, je velmi ostrá.

Pro Natali je to její první pes, hledá chybu u sebe, studuje všechny informace z internetu, z literatury, zároveň nachází trenérku poblíž bydliště, chce se naučit, jak porozumět chování Zorky, jak reagovat, jak pejska vychovávat. Trenérka při první návštěvě zhodnotila Zorku jako agresivní a nebezpečnou, nastolila tvrdé zacházení: "donutit a zlomit", škubání vodítkem, povalit psa na bok a zalehnout, tvrdá manipulace byly jejími prostředky a Zorka se samozřejmě přirozeně bránila. Paní trenérka tak, jako většina lidí v Zorce vidí psa dingo, tedy těžko vychovatelného psa. Paní Natali sama ve výchově nezkušená chtěla věřit, že je to vše třeba, když jí ale trenérka zadala úkol koupit pro Zorku kovový náhubek, který je prý nutný k další práci, protože trenérka bude neposlušnost a vzdor Zorky trestat údery holí přímo do košíku, proti útočící tlamě...i nezkušené Natali došlo, že tohle nebyla dobrá volba, odvedla Zorku a hledala jiného trenéra. Našla dalšího, ten byl trpělivější, ale i on doporučil tvrdší zacházení a el. obojek. Natali stále hledala, vzdělávala se, učila se a podlehla i doporučení nasadit Zorce el. obojek. Sama už ale cítila, že k Zorce je třeba zvolit jiný, ohleduplný přístup, který ji bude zklidňovat a podpoří budování jejich vzájemného pouta.

Oslovila nás tedy, pro naši presentaci práce pozitivním přístupem.

Na procházce

Pustli jsme Zorku na volno, potřebuji vidět jejich interakci, Zorka se od nás pozvolna odpojí, vyčuchává si, na zavolání docela ochotně přiběhne, dostane pamlsek, ovšem moc brzo, nezaslouženě, k tomu moc povelů a povídání. Hrála jsem si se Zorkou, trochu provokovala a Zorka hned vyráží naplno, bez limitů, kousala by, je tam trochu ten dingo v ní, jde hned do ostrý akce. Je ale i milá a komunikativní, navazuje neustále oční kontakt, ale zatím nedostává správnou odezvu od paní Natali. El obojek už jí Natali nedává, ten by jen násobil nejistotu Zorky, to byla špatná volba. Když jsme potkaly psa, Zorka si ho do poslední chvíle nevšímala, pak ale okamžitě, v podstatě bez příčiny vyrazila, pes si jí ani nevšímal, ona ale vylítla s plnou razancí, prostě to musela udělat. U dalšího psa se krčila a ježila už když ho viděla z dálky a útočila ještě, než se přiblížil a u dalšího to nechala být a ani si ho nevšimla. Paní Natali je nervózní a trochu vystrašená, naštěstí, jako trénovaný sportovec rychle reaguje, Zorku vždy okamžitě stáhne i za cenu škubnutí vodítkem, které Zorku katapultuje dva metry zpět.

Domluvily jsme si další schůzky, tentokrát s Conanem.

Trénink s Conanem.

Natali a Zora čekají na smluveném místě u hřbitova, dám jim pokyn, aby šly před námi pomalou chůzí cestou na louku, my se připojíme, zezadu se postupně přibližujeme. Zorka zatím Conana neřeší, obcházíme louku, tam už je Zorka neklidná, my s Conanem jdeme téměř vedle ní, Zorka zaútočí, Natali ji stáhne, Conan nereaguje a pokračujeme v obcházení louky. Zorka je nesvá z přítomnosti jiného psa, opakuje výpady, ale zjišťuje, že zůstávají bez odezvy, je vidět mírné uvolnění, já jsem spokojená, protože vidím dobré reakce, Natali je nervózní, vidím její obavy, předává je Zorce, ale to vše je teď přirozené, budeme se učit, jak s tím pracovat. Při rehabilitaci pejsků pracuji především s emocemi, díky Conanovi, který dokáže připravit pro pejska ty správné podmínky, mohu rehabilitovaného psa manipulovat k prožívání žádoucích emocí, Conan jej zklidňuje a ukazuje mu, co má dělat, spolu se nám daří pejska uvolnit, ale mnohdy je třeba "přepnout" emoce i u pána/paničky.

Poslala jsem Natali a Zorku na okraj louky, Conana jsem odložila u stromu vprostřed louky, bez velkého vysvětlování jsem si došla k Natali pro Zorku, tu jsem obtočila vodítkem kolem hrudi, tedy pro ni nepříjemně a odváděla jsem ji pryč od Natali. Potřebovala jsem vidět jejich reakce, a hlavně jsem potřebovala přepnout Natali ze strachu z útoku Zorky do obranářského postoje za svého psa, když ji ta Emili takhle spoutá a drze ji odvádí...Povedlo se, reakce obou jsou výborné, Natali si přebírá svého psa s odhodláním ji bránit, Zorka hledá u Natali oporu a útočiště, můžeme pokračovat. Natali vede Zorku, obchází Conana stále blíže k němu, Zorka zanechala výpadů, ale bez přerušení štěká na Conana, ten jí oplácí stejně, ale je to jen "ukřičený" štěkot, ne výstražný, Zorka zjistila, že se tady může vykřičet na psa, který z toho nebude dělat vědu, jen jí stejnou měrou odpoví, a to je pro Zorku uvolňující a pozitivní zjištění. Pokračovali jsme pak dlouhou procházkou, Zorka ještě musí být stále na vodítku, a tak i já nechávám Conana na vodítku, aby se necítila v nevýhodě, Conan je v klidu a Zorku už začíná ten velký pes zajímat, už se párkrát během chůze pokusila o přiblížení a očuchání, nesměle a s obavou, ale je to úspěch, můžeme pokračovat ve výcviku.

Hodnocení:

Na Zorce je znát její frustrace z temných prožitků, byla nalezena jako toulající se pes, má zmrzačený ocásek, je mlaďoučká, ale když ji dala Natali kastrovat dozvěděla se, že Zorka už rodila, nikdy nebudeme vědět, co se jí stalo, můžeme jen číst z jejích reakcí. Zorka bude vždycky ostrý pejsek, má to v genech, je trochu cholerická díky prožitým problémům, je příliš ve střehu a nemá vštípené přirozené psí pochody od: 1)vidím psa, 2)zhodnotím, 3)komunikuji, 4)reaguji... Zorka vynechává přirozené kroky, má jen: vidím - reaguji a pokud reaguji, tak obranou/útokem, protože se obávám na základě svých špatných zkušeností. Je třeba jí vrátit ty dva kroky do přirozeného modulu. Zora je v podstatě bázlivá, časem může být závislá na paničce, bude spokojená se svou smečkou, ostatní nepotřebuje, doma je hodná a v pohodě a spokojená. Natali se jí věnuje, dopřává jí dostatek pohybu, denně cca 6-8km, Zorka má fyzické vyžití a dobré zázemí. Paní Natali musí upravit komunikaci, používá příliš často a hodně napomínání, zbytečných informací, neopodstatněné odměňování a příliš často a moc brzy. Musí dát komunikaci řád, jasné povely bez emočního balastu a dávat vlídné pochvaly ve správnou chvíli, upravit své představy realitě, rozvinout vše, co Zorka nabízí. Výchova Zorky bude v míře její fyzické a genetické výbavy a schopností paní Natali, my pomůžeme upravit jejich reakce. Ony spolu tvoří fungující jednotku, navzájem si předávají emoce, reagují na sebe!

Učí se obě spolu od sebe navzájem, to je kouzlo začátečníka...

Během dalších setkání jsme pracovali na sbližování Conana a Zorky, fixování správných reakcí, Conan je trpělivým vůdcem, předává pozitivitu, pracuje na osvojení správných reakcí, napomene tam, kde je třeba. Zorka musí mít důvod opustit své návyky a primárně se chtít spoléhat na Natali, to je smysl naší práce. Neustále opakuji: "Buďte důsledná, vlídná, ale nekompromisní, ukažte jí, že Vaše rozhodnutí je lepší a správné, získejte důvěru, ale tu už vlastně máte!! Jste její oporou a bezpečím!"

Naše poslední setkání u rybníku bylo úžasné, Natali a Zorka už jsou tým, obě se moc naučily a udělaly obrovský pokrok. Hráli si, Zorka dováděla jak štěňátko, ostrost v projevu jí zůstává, ale Natali to má pod kontrolou.

Obdivuhodná Natali svou odpovědností, láskou a inteligencí, dokázala to, co málokdo.

Jsou s manželem, synem a Zorkou skvělá smečka, ve které se všichni cítí dobře, gratuluji a děkuji za takový úspěch, obě odvedly velký kus práce.


-- Pro redakci Světa psů 11/2021 --

Psy vychováváme, aby mohli být šťastní


Dobrej trenér Špatným zacházením propadl pes Conan těžké agresivitě. Po zbavení se vlastní agrese, překonání všech problémů a absolvování citlivého výcviku dnes odvádí skvělou práci a jako asistent trenéra při rehabilitaci takzvaně problémových pejsků. Jeho zkušenosti a empatie ke psům, kteří jsou pohlceni stejným problémem jako byl kdysi on, jsou nenahraditelné, jeho asistence a komunikace s rehabilitovaným pejskem je klíčová.


Pokud se pejsek jen krmí a nechá se bez vedení růst, jak se mu zlíbí, bez výchovy, nebude šťastný a brzo nám to začne říkat, třeba i hrubým způsobem. Pejsek se narodil do smečky, rodiny, která ho od prvního dne obklopuje, je tvor společenský, potřebuje ostatní psy, své lidi, komunikaci s nimi, pochopení a interakci, soužití, pravidla a oporu.

Přinášíme nahlédnutí do jednoho našeho tréninku s tímto tématem.

Při tréninku máme s Conanem rozdělené role, první polovina tréninku je moje starost, pro tu nechávám Conana poblíž, on mě bedlivě sleduje, hodnotí, napovídá mi, ale zůstává stranou a v klidu. Já si beru rehabilitovaného psa, potřebuji se pro trénink stát jeho autoritou, fyzicky ho ovládnout, ale nevyprovokovat, zklidnit, navázat důvěru a komunikaci. Pejskovi ukážu, že pro příští hodinu jsem já jeho vůdce, na mě se může spolehnout, jsem tu pro něj a nedovolím, aby se mu něco stalo, nic mu nehrozí, částečně si ho podvolím, co nejvíce ho zklidním a uvolním. Když máme navázanou komunikaci, začínám zapojovat do práce Conana.

III. Agrese získaná nedostatečnou socializací, polidšťováním, výchovou bez autority a důslednosti

Rehabilitace Max

Tentokrát za námi přijedou mladí manželé z Plzně, poslali fotky krásného dvouletého labradora, ale prý začíná útočit na kolemjdoucí psy a je to nepříjemné, vykazuje agresivní reakce, už zažili pár složitých situací, s pejskem už dlouho raději nechodí vůbec ven, je jen na zahradě, nechtějí riskovat nějaký malér. Labradorů, které lze označit za agresivní, není mnoho, labradoři jsou psi skutečně milující člověka i ostatní psy, obávám se, s čím přijedou, zda se pejskovi něco vážného nestalo. Jsou plemena, která mají k agresi blízko, ale labrador to rozhodně není, bolí mě srdce jen při pomyšlení na agresivního labradora.

Rodinka přijela včas, čekám před domem a z auta vystupuje krásný, světlý labrador, s velkou, širokou hlavou, bohatou srstí, takový medvěd k pomazlení. Pán si ho připnul na vodítko a už je vláčený Maxem po chodníku, ke zdi a zpět, Max ignoruje všechny povely. Vzala jsem si od pána vodítko, Max se na mě podíval, zabral vší silou a už zase táhne za něčím, co ho zajímá. Nevadím mu, nezlobí se na mě, bere mě jako běžnou součást procházky, prostě na druhém konci vodítka je vždy nějaké závaží, s tím si poradí, prostě je naučený tahat, jeho obojek se mu zařezává do krku a při tom kašle dávivým kašlem poškozené průdušnice.

"Takhle tahá pořád a ten kašel vám nevadí?"

"Jo, on prostě tahá, no asi má ten krk poškozenej, to už nám říkalo víc lidí."

Posadila jsem si Maxe a povídala si s ním, uklidňovala ho a navazovala kontakt. Párkrát se mi nesměle podíval do očí, ale stále těkal pohledem v prostoru, bázlivě vysílal signály ke svým páníčkům, více k paní, projevoval nejistotu, chtěl podporu, ta ovšem chyběla. Vidím, že takhle to mají mezi sebou vždy, Max je zvyklý na opuštěnost, řeší si vše bez sebemenší opory svých pánů, od nich přichází jen neporozumění, či snad nezájem. Předala jsem jim Maxe zpět, poslala je na cyklostezku, aby tam na nás počkali, ukázala jim cestu, dívala se za nimi, slyšela vzdalující se dávivý kašel Maxe, on táhl svého pána za sebou, ten se mu snažil bránit, Max nemohl dýchat, manželé se navzájem o Maxe přetahovali, navzájem se poučovali, byl to jen marný boj. Došla jsem si domů vyzvednout Conana, ten už má důležitý výraz na mordě, už ví, že jde do práce, je vzornej, je dospělej. Přicházíme na domluvené místo u cyklostezky, manželé s Maxem na nás čekají, já si beru Conana za obojek, abychom je uklidnili a ukázali, že mám Conana pod kontrolou, ale hlavně, abychom my dva spolu měli mezi sebou komunikační spojení.

Pomalu se blížíme, pán má Maxe na vodítku, ten už nás zaregistroval. Já hned posadím Conana, aby tím řekl Maxovi, že mu od nás nic nehrozí, ale Max táhne pána k nám, dávám jim povel k zastavení, pán trhnutím a mírným bojem donutí Maxe zastavit, zůstává stále zapřený protivahou na napnutém vodítku, Max si lehne, hlavu k zemi, přikrčí ji mezi přední nohy: grimasu zabijáka, varovný pohled zespoda, odhalené zuby, vnímám Conana a ten mi říká: "Pozor!"

Zůstáváme na místě, Conan stále sedí, čte si Maxe a při tom mu demonstruje klid, Max zabral, strhl pána, ten za ním jen vlaje, Max útočí na Conana, razantně a opravdu útočí!

Ten krásný labrador vyráží, nohy se zahrabávají do země, přivřené oči, ohrnuté pysky, pohazování hlavou, vyceněné zuby, vrčí a při tom zní i jeho hluboký hrdelní štěkot, je za krk pověšený na obojku, staví se na zadní, trhavě odskakuje do stran a hlavně vpřed, na Conana... Ten se postavil, vypjal svou hruď a úsečným štěkáním varoval Maxe, že tohle není dobrej nápad, naznačení výpadu a obrany Maxe překvapilo, ale Max i tak chce útočit, je třeba odvrátit hrozící konflikt, Conan výstražně štěká, oba couváme a vzdalujeme se od Maxe:

"Tohle není dobrý, to není dobrý, odveďte Maxe dozadu k lavičce a počkejte tam."

Pán odtáhl vzpouzejícího se Maxe. Paní odešla s nepříjemnýma poznámkama na druhou stranu.

Conan zůstal v klidu, ale napruženým tělem, postavením uší a ocasu, pohledem vyjadřujícím výstrahu mi oznámil vše, co jsem potřebovala vědět. Odvedla jsem si ho opačným směrem k zábradlí, tam jsem ho přivázala vodítkem, poprosila ho, aby tam zůstal, aby byl v klidu, pomohl mi:

"Conánku, děláme trenéra, zůstaň, v klidu, pomáhej, jsi trenér."

Slovo trenér je naším kódem, pod kterým jsem si Conana vycvičila, a vyžaduji od něj spolupráci v krajních pracovních situacích, kdy musí na emoční podněty reagovat jinak, pracovně. Conan pochopil, seděl, čekal a pracoval.

Došla jsem si pro Maxe, bez velkých diskuzí jsem si ho od pána vzala a vedla ho po cyklostezce pryč směrem od Conana i manželů, potřebuji s ním být sama. Držím si ho na krátko, vnímám jeho vzrušení a překvapení z mojí manipulace, postupně se s ním rozběhnu, v poklusu, který ho uvolňuje, ho manipuluju k běhu u mojí nohy. Max se velice brzo poddal k pasivní spolupráci, vyhovoval mu pohyb a má demonstrace klidu a bezpečí, odevzdal se činnosti a komunikaci, která ho zajímala a byla mu příjemná. Odběhli jsme dostatečně daleko, Maxe jsem pustila a hravým způsobem jsem s ním lehce probrala povely, neumí je, ale baví ho naše hravá spolupráce a jasná komunikace, už je můj. Věnovala jsem dost času uvolnění Maxe, on nemá problém s tím mě poslouchat, je chytrý a brzo pochopil, co po něm chci, zapojila jsem i humor a viděla jsem, jak rád se účastní zábavy, ten pejsek má problém především se svými páníčky. Tím se ale problém nestává menším, naopak. Max je závislý na lidech, kteří mu nerozumějí, je tím frustrovaný a permanentně v nepohodě, která může časem vygradovat i hodně nebezpečně.

Pro další práci potřebuji zapojit Conana. Blížíme se s Maxem ke Conanovi po opačné, vzdálenější straně cesty, Max mi jde těsně u nohy, žádá si pocit bezpečí, který mu nabízím. Conana obcházíme obloukem, bez diskuzí vedu Maxe, možná trochu tvrdě z pohledu manželů, ale Max se podvolil a pod mým vedením neútočí, zapomněl na tahání, Max jde s hlavu rovně ve směru chůze, uvolněně, bez obav, nemá problém s autoritou a respektováním druhého, psi navazují tichou komunikaci. Obcházeli jsme Conana ze začátku velkým obloukem, postupně jej zmenšovali a blížili se víc ke Conanovi i manželům. V jejich blízkosti Max okamžitě vycítil jejich nervozitu a začal opět se svým útokem, ihned jsem ho stáhla, dala mu jasný příkaz k chůzi opačným směrem, manžele jsem požádala o vzdálení se. Conan nereagoval, Max se mi poddal, šel vedle mě a sám se té situaci divil, protože začínal pomalu chápat.

Když zbavuji psa nežádoucího chování, či reakcí, naprosto nestačí jen zákaz, odmítnutí, (ne, nesmíš, nech, fuj), či fyzické bránění, odtažení psa, ale je nutné ve chvíli, kdy psovi zabráním ve špatné reakci mu současně poskytnout i řešení, tedy nabídnout jinou činnost, odběhnutí, uvolnění, komunikaci, hru, jednoduše: tohle nedělej, ale dělej toto a já ti s tím pomůžu...Bohužel Max zná jen bránění a věčný boj se svými páníčky.

Zjednodušeně: Při špatné reakci jsem Maxe stáhla a nabídla mu chůzi: nepříjemné-útok jsem nahradila příjemným-chůzí

Přidala jsem znovu do mírného poklusu, protože pohybem se setřásá stres a napětí, jemně jsem Maxe poplácávala při klusu chlácholivým gestem po rameni, uvolnila jsem stres Maxe, on chápe, jeho reakce na podněty jsou pozitivní, vracíme se zpět ke Conanovi. Tentokrát blíž, ještě jednou a znovu, opakovaně obcházíme Conana. Max je pod pevným vedením, má jasně dané hranice, dostává klid Conana, jeho odezvu, moje pochvaly, řád a vjemy, které Maxe zajímají. Postupně se vždy u Conana na chviličku zastavíme, Maxe zajímá tahle nová situace, způsob komunikace, kterou může absolvovat s pozitivním vnímáním, pod mým vedením a spoluprací s Conanem.

Ten největší díl práce tady odvedl Conan, protože zůstal v klidu, ne že by si Maxe nevšímal, když on útočil, Conan mu správným způsobem, krátkým štěkáním, dal najevo: "Neobtěžuj mě", a pak ignoraci a klid, nezájem o konflikt, a to je to, co já bych Maxovi nikdy nedokázala zprostředkovat, díky tomu jsem mohla Maxovi nabízet chůzi místo útoku, Conan vychovával a já pomáhala. To nejpodstatnější je správně cílená ignorace, kterou Conan Maxovi předával, ta má v téhle komunikaci největší význam. Negradovat argesi, nereagovat na ní. Pak už byl před námi jen ten zásadní krok pustit oba psy z vodítek. Já už věděla, že Conan má nad Maxem navrch, že už si ho částečně podřídil a že ho zvládne, aniž by si museli ublížit, a bylo poznat, že Conan Maxe zajímá. Držela jsem Maxe za obojek levou rukou, Conana odepla a držela za obojek pravou a s oběma psy jsme kráčeli směrem k manželům. Nedošli jsme až k nim, ještě jednou jsem se se psy otočila a odešla dál od stresujících páníčků, když jsme se k nim pak znovu přibližovali, viděla jsem strach v jejich očích, slyšela:

"Vy máte oba psy? Snad je nechcete pustit?!!"

Nepotřebujeme předávat Maxovi jejich strach, výstrahu a stres.

Odešli jsme od nich, v dostatečné vzdálenosti jsem pustila Conana, aby předvedl Maxovi svou výhodu, pak i Maxe, zůstala stále mezi nimi, kdyby nastal konflikt, abych Conanovi pomohla, ale Conan to měl pod kontrolou. Když Max začal znovu vrčet, (protože už neměl mou oporu, musel to zkusit), Conan ho zchladil tvrdým bodyčkem, s rozběhem dvou skoků mu uštědřil ránu ramenem do jeho boku, to je výborný chvat, který jsme se naučili (vlastně se ho naučil a vymyslel sám Conan), je to napomenutí bez zubů, nečekané a nezvyklé, každého psa ta rána do lopatky překvapí a tím vypne jeho úmysl.

Pak už jsme všichni zamířili do parku, pořád jsem měla Maxe pod kontrolou, on mě respektoval, neměl problém s mými příkazy, to jeho páníčkové ano, blábolili na něj šišlavý nesmysly, které Max neposlouchal, jejich výzvy ignoroval. Smutné bylo, že se jim ani nechtěl pochlubit, v této situaci, kdy pes zvládne náročnou situaci, (on si to moc dobře uvědomuje), se chce vždy podělit o úspěch se svým pánem, od něj si žádá pochvalu, ocenění, Max nic takového nechtěl. Já i Conan jsme Maxe chválili a povzbuzovali, Conan jemně korigoval Maxovo chování, já dávala povely, Conan Maxovi ukazoval, co má dělat, krásně spolupracovali, pak se i vykoupali v malém rybníčku a rozběhli se po louce. Pořád byla nutná kontrola a vedení ode mě i od Conana, ale Max se poddal, po čtyřiceti minutách už prostě jen chtěl mít klid a jen se poflakovat s kamarádem po louce, líbil se mu ten srozumitelný přístup, komunikace a parťák pro spolupráci a pak i hru.

Byla to první návštěva a pro Maxe první setkání s cizím psem, při kterém zjistil, že není třeba útočit, tedy se bát, že si může hrát a nic mu nehrozí, jen musí uvěřit v oporu. To nejpodstatnější je naučit manžele, jak důvěru a oporu Maxovi zprostředkovat. Bude to ještě hodně práce, než se tenhle labrador dostane do pohody. A to především práce s jeho páníčky. Kdyby se mezi sebou přestali hádat o způsobu vedení, přestali šišlat, zacházet s Maxem jako s batoletem a jednoduše se začali starat, dost by to pomohlo. Max se nemá o koho opřít, jeho páníčkové mu nerozumějí, nemají ponětí, co pes potřebuje, pletou si ho s dítětem, ale klidně by ho uškrtili, místo povelů jen nesrozumitelně blábolí a nedávají Maxovi vedení a řešení situací. Max je z jejich přístupu frustrovaný a chová se proto jak starý vzteklý pes, jeho vztek pramení z nepochopení a totální psychické samoty.

"Musíte mu okamžitě dát postroj a ten krk léčit, kam myslíte, že to jeho kašlání asi povede? A naučit se ho vést bez tahání, ukážu vám jak, to se musí řešit, on s tím nemá problém, vy jste jeho problém."

"No, oni nám to už říkali, že by měl mít postroj, ale když on labrador v postroji vypadá divně."

"Sám postroj to stejně úplně nevyřeší, ale ten obojek musí dolů, takhle mu ubližujete, vám nevadí, že mu působíte permanentní bolest?"

.....

"Maxe musíte socializovat, s tím vám pomůžeme, musíte se naučit s ním jednat, rozumět mu, být důslední, vychovávat psa, přestat ho obtěžovat rolí náhradního dítěte!"

To, co mi dělá největší starost, je, že nemají se svým psem navázanou vůbec žádnou komunikaci, naprostá absence očního kontaktu a respektu. Max to prostě vzdal, potřebuje oporu od své rodiny a tady ji vůbec nemá, když jdou na procházku, tak mu prý v ničem nebrání a prostě ho nechávají, ať si dělá, co chce. Pořídili si ho místo dítěte, očekávají, že bude reagovat jako dítě a zlobí se na něj, za jeho šelmovitost. Nešťastný labrador vzal řešení do svých tlapek, cítí se ohrožený, protože ví, že je sám, tak volá o pomoc předváděním agresivity. Max sám o sobě je dobrý pes, ale s těmito lidmi by mohl být skutečně agresivní. Musím vymyslet, jak ty lidi naučit žít se psem a starat se o jeho pohodu a zdraví.

Rozloučili jsme se s úsměvem, byli nadšeni, když viděli Maxe poslušného a spokojeného, snad se mi podařilo vzbudit zájem a vlít energii do jejich vztahu, viděli, že mají milého psa, který si chce v pohodě užívat svůj život. Věřím, že manželé chtějí udělat a změnit vše, co je třeba a za pár týdnů budou všichni, a hlavně Max, úplně spokojeni, ve zdraví, bez kašle a s radostí na procházkách i doma, v celém svém životě.

"My odjíždíme s úplně jiným psem, než s jakým jsme přijeli..."

Děkuji, vím, že to mysleli jako pochvalu, přes to cítím lítost. On není úplně jiný, on odjíždí jen přirozeně svůj. Tak razantní proměna psa ukazuje v jak totálním nepochopení pes žije a bohužel vím, že pokud se to nezmění, měl by tenhle labrador velkou šanci stát se agresivním.

Připravila jsem pro manžele kompletní plán převýchovy, při tom nelze oddělit psa od rodiny, je podstatné převychovat všechny, zejména v případě, kdy jsou zdrojem problému především páníčkové. Pracujeme už několik týdnů, úspěchy Maxe jsou standartní a dobré u páníčků je to někdy složité, ale opravdu se snaží, věřím, že to nevzdají.

Příště: IV. Osvojení agresivního psa z útulku



-- Pro redakci Světa psů  10/2021 --


Starého psa novým kouskům nenaučíš?

Důvody pro pořízení psa bývají různé, většinou plné emocí a očekávání. Jsou ale i případy, kdy jde o čistě pragmatické rozhodnutí, jen proto, že byl vždycky u baráku pes, pořídíme si dalšího, bez otázek a odpovědí po kvalitě života psa, po jeho potřebách.

II. Agrese vypěstovaná neporozuměním a nesouladem, neplněním potřeb psa / vyšší věk a mladý pes

To základní, na čem stojí emoční život psa je jeho vztah ke svému pánovi. Pes je vždy vstřícný a plný očekávání, je nastavený tak, že jako první hledá spolupráci s člověkem, když ji ale nemá řeší si život po svém. Pokud je jeho pán uzavřený a má jen omezený vztah a komunikaci ke zvířeti, začíná tento rozpor sílit v neporozumění, zklamání a frustraci, která je u psa spolehlivou cestou k agresi. Pes potřebuje vedení a oporu svého pána, pokud je nemá, velmi brzo přestane respektovat člověka, který mu nic nedává, pes nemá důvod se mu přizpůsobit, zjistí, že je na to sám, začne se prosazovat jako šelma - agresí.

Rehabilitace Rozina a Hugo

Manželé důchodového věku, bydlí na okraji města, mají krásnou, velkou zahradu, v jejím rohu kotec, kde byl vždy pes. Před pár týdny je opustil jejich poslední, a tak si hned pořídili dalšího, fenečku boxera, vždy měli boxera, jsou na něj zvyklí, do kotce se nastěhovalo malé štěně, holčička Rozina. Rozina má v koutě kotce zateplený malý přístřešek, prý je jí tam dobře, každý pes u nich takto žil a nikdy nebyly problémy, když je bouřka nebo velká zima, bere jí paní do předsíně, ale jinak je Rozi v kotci. Kolem kotce má ohraničený prostor pletivem, zhruba 50m2, má si kde hrát, kde spát a jídlo dostává pravidelně. Manželé chodí kvůli svému zdraví každý den na procházku cca 2 km, oba mají problémy s klouby a hned od začátku berou Rozi sebou. Není to procházka pro vyvenčení psa, jejím účelem je ujít danou trasu pro zdraví manželů a bez komplikací, proto je Rozi celou cestu uvázaná, nesmí k ostatním pejskům, je držená nakrátko u nohy pána, neustále omezovaná a káraná. Po 8 měsících věčného dohadování se naplno začal projevovat temperament Roziny, prý je doslova k neutahání, venku, když se jí povede vyškubnout z vodítka vždy uteče, útočí na druhé psy, absolutně neposlouchá.

Manželé usoudili, že je moc divoká, a tak potřebuje někoho s kterým by se vyřádila, pořídili jí psího kamaráda. K Rozině přibyl stejně starý boxer, kluk Hugo, přišel z podobných podmínek, od manželů, kteří ho nezvládali a rádi se ho vzdali. Oba pejskové se prý bez problémů seznámili a po pár dnech se sžili. Ale z nějakých záhadných důvodů Rozina začala Huga najednou napadat, on si to nenechal líbit, na zahrádce se začaly odehrávat neustálé rvačky, na procházky už manželé psy nebrali, když mají svůj prostor a jsou dva, prý nepotřebují chodit ven a prý to není možné, protože velmi zlobí a je to nebezpečné. Oba psi útočí na lidi a psy procházející okolo plotu, na auta, na vše. Když někdo přijde za manželi na návštěvu jsou psi zuřiví, všichni se k nim bojí chodit. Při hárání Rozinu od Huga oddělili, ale protože řádění osamostatnělého Huga bylo nesnesitelné, zavírali ho do kotce a Rozinu občas vzali sebou na procházku. Při poslední procházce Rozina napadla velkého psa cane corso, on si to nedal líbit, trochu ji pokousal, při rvačce Rozina strhla paní na zem, ta je taky trochu potlučená, ale nic výrazně vážného se jim nestalo, jen velká výstraha, která konečně přiměla manžele k zamyšlení, že asi není vše v pořádku a je třeba hledat řešení.

Oslovili nás s přáním, aby ten můj velký pes ty jejich zkrotil, vysvětlila jsem, že tak to nefunguje, ale pro jejich psy uděláme, co bude třeba. Na první návštěvu sebou Conana neberu, potřebuji poznat prostředí, psy, lidi, jejich vzájemný vztah a podmínky soužití. Vše jsem si prohlédla, seznámila se se psy i manželi, položila pár otázek:

-kdo z vás je jejich pánem, koho poslouchají, kdo a jak krmí?

-jak probíhá jejich socializace, kdy s nimi chodíte ven?

-co jste je naučili, jaké povely ovládají, jak je cvičíte, jak probíhá výchova?

-jak si se svými psi hrajete, jak je odměňujete, jak je trestáte?

Vyslechla si jejich názory:

-Už jsme měli dva boxery ve stejných podmínkách a nebyl problém

-mají tu pelech, kotec, svůj kus zahrady, dostanou nažrat, co víc by chtěli

-pohybu mají na zahrádce dost, procházky nepotřebují

-nic neumí, nehrajeme si s nimi, neposlouchají, chceme, aby poslouchali a pořád se nervali, jsou moc divocí, oni z toho časem vyrostou...

Musela jsem jim říct, jak moc se mílí, jak zásadně s jejich výchovou a hodnocením psů nesouhlasím, proto, abychom se mohli posunout a vše řešit, jsem musela říct i to, co je i trochu neslušné a co se jim nelíbilo.

"Argument, že jste už jste měli dva boxery ve stejných podmínkách a nebyly problémy neobstojí, ten poslední byl u vás jako štěně před patnácti lety, troufnu si říct, že v padesáti byla vaše energie jiná, dnes jste důchodci, nelze přehlédnout vaše zdravotní handicapy, podmínky, do kterých přišla Rozi a Hugo jsou jiné, vy jste jiní, jste důchodci se zdravotními problémy, chcete, aby se Rozi i Hugo chovali také jako důchodci, ale oni jsou mladí, zdraví psi, plní energie! Omezujete jejich přirozenost, zlobíte se na ně, že se nechtějí nechat omezit, nepřipouštíte si své nedostatky, nevěnujete se jim. Když Rozi začala projevovat neposlušnost, místo abyste ji vychovávali, tak jste její potřebu pohybu přenesli na druhého psa, nic jste neřešili, jen jste znásobili problém. Je velmi bezohledné pořídit druhého psa jako kompenzaci pro prvního psa, jak se asi Hugo cítí? Jak se cítí Rozi, která tu má najednou vetřelce? Nepostarali jste se o jejich socializaci, hodili jste je k sobě bez pravidel, jen jste přidali další důvod k agresi! Se svými psy nemáte žádnou vazbu, straníte se jejich činnosti, neumíte jim dát příkazy, vést je, vychovávat, hrát si s nimi, nejste jim oporou, jen vše odsouváte na pak, až z toho vyrostou, až se věkem zklidní...nedáváte jim, co potřebují, necháváte problém sílit a narůstat. Nemáte autoritu, psy fyzicky trestáte, to je poznat z jejich reakcí na přiblížení a uhýbání se před rukou." I když jsem byla téměř neslušná, manželé vše přijali, domluvili jsme spolupráci a na příští návštěvu přijede se mnou Conan, tady je jeho přítomnost nenahraditelná.

Zadala jsem manželům pár domácích úkolů, jak změnit komunikaci, netrestat, dát větší prostor pro pohyb psů na zahrádce, koupit jim hračky, ale to podstatné budeme řešit příště.

Potřebuji Conana seznámit jednotlivě s každým psem, začínáme s Rozinou. Sejdeme se v parku, kde se odehrálo Rozino napadení psa, tam budou její pochody dobře čitelné, přicházíme a manželé s Rozinou už na nás čekají. Nechala jsem pro začátek Conana uvázaného stranou, požádala ho o klid a posečkání a věnovala se Rozině. Paní ji drží na vodítku, Rozina je nervózní, ostatně manželé také, potřebuji s Rozinou dojít na místo kde se odehrálo napadení. Beru si jí, jak se blížíme, Rozina se začne klepat a slintat, je rozrušená a velmi nejistá, posadím si ji a psími gesty i lidskou, vlídnou řečí a dotyky ji uklidňuji, postupně pokračujeme, hodně zapojím humor, uvolním Rozinu, lehkým poklusem se dostáváme do pohody, první krok máme zvládnutý.

Na vodítku mám ustrašeného pejska bez sebevědomí.

Rozina je překvapená mou komunikací, je vstřícná, přivedu ji ke Conanovi, ten jí vysílá zklidňující signály, ona je na něj velmi zvědavá, beru si Conana do druhé ruky, během chůze začíná seznamování, ale Rozina v polovině seznamovacího rituálu skočí na Conana a chce provokovat, já i Conan chápeme, že to vše pramení z nejistoty, Rozi chce vědět, co by jí mohlo hrozit od toho psa a víme, že ona prostě jen nezná a neumí jiné chování, zklidním ji. Ona je pro ostatní psy jen těžko snesitelný náfuka a vejtaha, ale pod tím je zřejmá velká nejistota a strach. Vidím, že Conan jako zkušený trenér to vše chápe, můžu mu Rozinu svěřit, oba je pustím, Rozina opět nedbá žádných pravidel a chce se vytahovat na Conana, ten ji lehce odrazí a přestane si jí všímat, ona na něj znovu zkouší své rádoby pokořující výpady, Conan nereaguje stejnou měrou agrese, pouze odráží tvrdým bodyčkem její výpady, párkrát ji svalí na záda, jeho tlapy uštědří Roze dostatečné napomenutí, stačila překvapivě krátká chvíle, Conanův klid je pro Rozinu neodolatelný, chce si získat toho velkého psa, Conan ji s nadhledem ignoruje, Roza mu nabízí svou spolupráci, podřizuje se.

Ignorace je překvapivě velmi mocný nástroj ve výchově.

Nechám psy chvilku jejich komunikaci, Conana má vše pod kontrolou, manželé jsou nadšeni i oni vidí, že Rozina potřebuje jen jiný, zodpovědný přístup, musím je tedy naučit, jak se mají chovat ke svému psu. Rozi je komunikativní a velmi chytrá, ochotně přijala vedení Conana, její převýchova bude především o tom naučit manžele správnému přístupu i v jejich zdravotních omezeních, i ty přestanou být problémem, když budeme hledat alternativu, ale především musíme budovat vzájemnou vazbu, vztah pána a psa a dát psům socializaci a vyžití. V tréninku jsme pokračovali učením manželů správnému zadávání povelů, dnes: "Ke mně!"Conan je stále po boku Rozi, my pár kroků odstoupíme, pán si přivolá Rozi a Conan je ten, který Rozi ukazuje, co má dělat, co po ní její pán chce. Přichází k nám a vybízí Rozu k následování, ta pochopí, můžeme prodlužovat intervaly a vzdálenost, Rozi spolupráce velmi baví.

Rozina má od malička svůj prostor na zahrádce, psí společenské chování jí nic neříká, nikdo ji ho nenaučil, nikdo ji nesocializoval. Když do její společnosti přibyl Hugo, oba mladí psi si stále jen dokazují vzájemnou nadřazenost, je jim nepříjemně, cítí se ohroženě, nerozumí si. Oba psi se potřebují naučit, jak se chovat ve společnosti ostatních psů, oni neumí a nerespektují psí rituály, s Conanem je vše naučíme, aby spolu mohli komunikovat a dobře vycházet.

Další návštěvu jsme věnovali Hugovi, s ním byla trochu složitější práce, jeho vzdorovitost je silnější, protože do této rodiny přišel jako druhý, v podřízené pozici, jeho podřízenost mu stále vnucují, nezná nic jiného, potřebuje velmi posílit sebevědomí. Conan ho musel mnohem více korigovat než Rozu, ale i tady už máme navázaný dobrý vztah, pracujeme na provádění povelů s pánem, Hugo je při provádění více roztěkaný a potřebuje více podpory od Conana.

Další krok je naše návštěva na zahradě, trvám na tom, že manželé museli dát celou zahradu k dispozici psům, má to na jejich chování výborný vliv, okousali sice pár větviček a kytiček, ale jinak nic moc neničí, najednou mají možnost najít si každý svůj kout a zábavu, jsou podstatně vyžitější, hravější a klidnější, už nemusejí být stále spolu jen v prostoru u plotu, neřeší tolik své okolí, ale více hledají svou zábavu v prostoru zahrádky. Mají z toho radost i manželé. Vstoupili jsme do zahrádky, oba psi hned registrují Conana, toto je jeden z těch nebezpečných momentů, zatím zná Conana každý pes zvlášť, máme za sebou s každým tři soukromé schůzky, teď přijde okamžik zpracování všeho, co jsme doposud do psů vložili, je to především na Conanovi.

Přivolala jsem psy k nám, Conan demonstruje klid, psi na sebe vzájemně trochu vyjíždí, ale touha po kontaktu s Conanem je sinější, hrnou se k nám, očuchávají se, poštěkávají, skáčou na sebe, prostě mají radost, rozběhnou se do prostoru, můžu je nechat ve společnosti Conana, ten je i tady pro oba psy alfou, mezi nimi žádný konflikt nehrozí. Conan mezi ně vstoupil a přinesl jinou energii, tím rozbil jejich stereotypy, musíme u psů fixovat tyto nové pozice a zkušenosti, zároveň je učit poslušnosti, zklidnit celé jejich prostředí, pracovat na vytváření vazeb se svými pány, na socializaci a pokusit se cvičením získat alespoň trochu respektu pro jejich pány. Přirozeným výběrem z reakcí psů jsme určili pro Rozu pána a pro Huga paní, jako jejich vůdce.

Manželé jsou omezeni svým věkem, zdravím, a hlavně svým vnímáním potřeb a povah psů a v duchu pořekadla: "Starého psa novým kouskům nenaučíš", bylo právě u nich třeba odvést ten největší kus práce a velmi doufat, že se vše časem nevytratí. Jsme v tom všichni stejně, každý máme své limity, každý o své výhody, či přednosti plynutím času pomalu přicházíme, ale vždy jich zůstává dostatek k uvědomění si své situace a k hledání řešení, třeba i za pomoci ostatních. Tady je to vnučka, mladá slečna bere občas každého psa zvlášť ven, naučila jsem jí vše, co je třeba a ona je moc dobrá, se psi zachází hezky a jim se rozšiřují obzory.

S touto rodinou jsme pracovali několik týdnů, museli jsme napravit vše, co manželé zanedbali a pokazili, museli jsme mnohem víc naučit manžele a pak s nimi pracovat na správném předávání naučeného svým psům, zbavit psy jejich špatných návyků a zafixovat jim správné reakce. Tato rehabilitace byla především o ochotě se učit, o uznání potřeb zvířete především emotivních, o ochotě ke změně názoru a účasti na nápravě.

Svět zvířat, jejich emoce jsou tak přímočaré a čisté, není těžké jim vyhovět, to vždy vede k všestranné spokojenosti, jen je třeba si to uvědomit a mít ochotu s tím něco udělat.

Příští téma: III: Agerese získaná naprostou ignorací potřeb psa, polidšťováním, strachem z vlastního psa, bez vedení, nesocializací.


-- Pro redakci Světa psů  9/2021 --

Dobrej trenér

Špatným zacházením propadl pes Conan těžké agresivitě. Po zbavení se vlastní agrese, překonání všech problémů a absolvování citlivého výcviku dnes odvádí skvělou práci a jako asistent trenéra při rehabilitaci takzvaně problémových pejsků. Jeho zkušenosti a empatie ke psům, kteří jsou pohlceni stejným problémem jako byl kdysi on, jsou nenahraditelné, jeho asistence a komunikace s rehabilitovaným pejskem je klíčová.

Výchova a výcvik psa je pozoruhodný, obohacující a úžasný proces, pokud je vedený správně, je přínosem pro obě strany. Avšak jsou případy, kdy se to nepovede, ať už z neznalosti, díky špatnému přístupu, či prodělanému traumatu, který se u psa nedaří odbourat. Pokud se nedaří psa zvládnout, je namístě přizvat k výchově zkušeného trenéra, dobře vybrat toho, který nám může skutečně pomoci a pod jeho vedením pracovat na nápravě.

Obliba pejsků v naší zemi stále stoupá, psích mazlíčků přibývá a s nimi i problémy nezvládnuté výchovy. Služeb výcvikového trenéra psů nebo chcete-li psího psychologa je stále více potřeba, pokud si páníček neví rady je vhodné oslovit trenéra včas, nečekat, až se nevychovaný pes začne projevovat agresivně, protože pokud pes nemá důsledné vedení, žádnou jistotu, či oporu, on k té agresi sklouzne, je to jeho přirozený vývoj.

S láskou se věnuji práci výcvikového trenéra, naši činnost ovšem raději nazývám rehabilitací problémového chování, pracujeme právě s těmi psy, kteří už agresi propadli. Příčiny bývají různé, cesta z agrese existuje, náprava je vždy možná, jen je to někdy hodně složité. Díky desítkám let prožitým se psy jsem se mohla od nich naučit jejich psí řeč těla a gest, pohledů a dotyků, můj předchozí pejsek a Conan mě naplno vtáhly do jejich světa, prozradili mi i ukrytá tajemství psího vnímání a já díky nim mohu být nápomocna, tam, kde je potřeba. Bez toho, co mě mí psi naučili, bych tuto činnost dělat nemohla, bez nich bych nedokázala uchopit emoce tak, jak je při rehabilitaci potřeba, jsem svým psům nekonečně vděčná.

Na náročnou práci rehabilitace nejsem sama, vychovala a vycvičila jsem si svého psa Conana, který ke mně přišel ve stavu hluboké agrese, sám zažil těžké věci i následné vysvobození ze stavu který jej pohlcoval a ubíjel, jeho zkušenosti a empatie ke psům, kteří jsou pohlceni stejným problémem jako byl kdysi on, jsou nenahraditelné, jeho asistence a komunikace s rehabilitovaným pejskem je při naší práci klíčová. To, co on dokáže pejskovi říct během deseti minut, by mě trvalo celý den, v situacích, kdy já zaváhám, Conan umí pozastavit děj, abychom mohli najít řešení, je mým tlumočníkem, zprostředkovatelem emocí a autority a zároveň fyzicky odvádí obrovský kus práce.

Spolu nikdy žádného pejska neodsuzujeme, ale všem, kteří o to stojí, jsme s láskou nápomocni.

Při rehabilitaci nepoužíváme žádné pamlsky, ani jiné osvědčené pomůcky, či gesta, agresivní pes už nemá zájem na takové maličkosti reagovat. Pracuji s emocemi, na rovinu, žádné předvádění, či manipulace, zbavujeme psa negativních emocí, nahrazujeme je pozitivními, já i můj pes Conan jdeme do výcviku naplno, protože agresivní pes dělá vždy vše naplno a stejné očekává i od nás, jinak bychom ho nezajímali.

A jak taková rehabilitace probíhá?

Nabízíme sérii popisu několika našich výcviků / rehabilitací.

· Agrese získaná traumatizujícím zážitkem.

Agresi může pes získat traumatizujícím zážitkem, napadením jiným psem, které končí potrháním, krví.

Ne každé napadení musí vyvolat tak těžkou odezvu. U běžné rvačky, které jsou nejčetnější, převážně zůstává v napadeném psovi strach a stres, který je třeba následně zpracovat /odžít, psa opakovaně nevystavovat podobným zážitkům a poskytnout mu dostatečnou oporu svým zodpovědným vedením. Špatné návyky a reakce se do mysli pejska ukládají, pokud se neřeší a nemůže je odžít, stávají se problémem, sílí a jsou nebezpečné.

Rehabilitace Staford

Naše rehabilitace probíhají v běžném venkovním prostředí, převážně v našem parku. Potřebuji psa rehabilitovat právě tam, kde se bude běžně pohybovat. Učí-li se pes v uzavřených prostorách: na zahrádce, na cvičáku, vzniká pak potřeba a problém tyto dovednosti přenést do běžného prostředí, a to se ne vždy daří, považuji to za nevhodnou komplikaci, proto pracujeme venku, i když je to tím náročnější. Před několika měsíci k nám přišel krásný dospělý stafordský bulteriér, nádherné šedě zbarvené tělo, samý sval, velkou hlavu a silné čelisti, budí respekt už od pohledu. Už z příchodu je poznat divokost psa a jeho touha po akci, pán ho má na stahovacím obojku, pevné, krátké vodítko, stále ho drží silou, stále ho musí ovládat, pes s ním cloumá, nádherný staford je opravdu velmi silný a akční.

Zůstáváme ve vzdálenosti cca pět metrů od sebe, pán drží staforda na místě, Conan je po mém boku a já si čtu jeho reakci na staforda. Jeho reakce a signály, které mi vysílá, mi přesně řeknou, jakého psa máme před sebou. Přečtu staforda, jeho řeč, zhodnotím také jeho váhu a nebezpečnost, touhu po akci, prostě stupeň agresivity. S Conaem si rozumíme, na můj požadavek vysálá stafordovi demonstraci klidu, psí emoci, která mu říká: "Ode mě ti nic nehrozí, uklidni se..", já se domlouvám s pánem na postupu. Staford ignoruje demonstraci klidu, není ho schopen, je velmi stresovaný a excitovaný, potřebuje akci, je na mě, abych situaci zbytečně neprotahovala, je třeba se ujmout psa. Pán, když vidí reakce staforda na Conana, začíná mít obavy, radši by to vzdal. V takovém případě odmítám spolupráci pána, on by jen svému psu násobil jeho stres, předával nesprávné emoce, musím se psa ujmout sama. Vidím, že to sice nebude lehké, ale jsme tu proto, abychom to zvládli, a nejde tu jen o agresi a strach, vidím i jiné signály od pejska, vím, že to můžeme dobře zvládnout, Conan souhlasí, i když je staford silný a nebezpečný, vidím Conanvu sebejistotu, on už odhadl své možnosti a ví, že toho psa zvládne.

Pán mi vypráví, že staforda pokousal nějakej cizí vlčák, prý to byla rvačka na krev a jeho pejsek se od toho zážitku chce prát a útočí. Pán si není moc jistý, jestli nám chce pejska svěřit, obává se konfliktu. Conan svým vzhledem stafordovi připomíná psa, který ho napadl, to může být problém a naprosto chápu, že když člověk zažije rvačku svého psa, která byla až na krev, nechce, aby se to opakovalo, a raději se vyhýbá podobným situacím.

Poznám hranici, za kterou nemůžeme jít, tady to bylo téměř na hraně ale věřím, že si poradíme. Takové špatné zkušenosti a vzniklé trauma je třeba řešit, nedovolit jim, aby pejska ovládly. Nechala jsem pánovi ještě chvilku, nebylo by dobré na něj tlačit a přemlouvat ho, to musí chtít on sám, on nám musí svěřit svého psa, a to musí svobodně, už jen proto, že pes si od něj jeho emoce přebírá.

"Tak dobře, co máme udělat? .... Jo, vy si ho rovnou berete???"

Conan zůstává na svém místě, já si převzala staforda, odvedla si ho stranou, manipulací a komunikací jsem navázala kontakt, získala si pejska, uvolnila ho, ale dával mi hodně zabrat a dost dlouho mi to trvalo, je divokej, mrštnej a má obrovskou sílu, zapotila jsem se, zadýchala, ale ovládla jsem ho natolik, abychom mohli pokračovat. Když mám psa pod kontrolou, můžeme se postupně přibližovat ke Conanovi, obloukem, psi se pod mým vedením seznamují. Conan je naučený stále předávat uklidňující signály, staford ho vnímá, stále připravenej k akci, ale už ne s cizím psem, už mezi sebou navázali komunikaci a přichází další klíčový okamžik. Přistoupíme opět obloučkem, nikdy napřímo, tlama proti tlamě, tedy zvolna až ke Conanovi, já si Conana vezmu, v každé ruce držím jednoho psa, jsem stále mezi nimi, ještě bráním fyzickému kontaktu, uklidňuji staforda, hlídám jeho reakce, domlouvám se s Conanem, ujdeme pár metrů a pak přijde ten moment, kdy vím, že je můžu oba pustit.

Conana pouštím o pár vteřin dřív, aby ukázal stafordovi svou výhodu a postavení, pak pustím i druhého psa, Conan hned vyzve staforda k běhu, i když ten útočí, skáče na Conana, ale nemá šanci, Conan je rychlej, staford ho následuje, jsem stále připravená zasáhnout, ale teď to nechávám na Conanovi...

Psi se rozběhnou do prostoru, staford jde Conanovi po krku, ale Conan už tohle zná a vůbec ho to nerozhází, odrazí staforda tvrdým bodyčkem své hrudi do jeho lopatky, tím ho srazí ne zem, poníží ho a znovu ho vyzývá k běhu, znovu a zas, už získává vládu, už mu ukázal, že mu na jeho projevy a výzvy ke rvačce kašle. Staford vnímá, že tenhle pes mu neublíží, nechce se prát, emoce toho velkého psa jsou veskrze pozitivní, staford se jim poddává a ochotně přijímá možnost hry bez agrese. Conan párkrát zopakuje při kontaktu "T" pozici, podmaní si staforda pod sebe, ten ještě zopakuje pár malých pokusů o konflikt, Conan mu na oplátku předvede pár svých bodyčků, opakovaně staforda válí pod své nohy a už si nemusejí moc vysvětlovat, už si vše vyjasnili, staford se podřídil a pak už vítězí touha každého pejska prostě si hrát: když tu mám parťáka, kterej se mnou bude běhat a dovádět, nenechám se přemlouvat. 

Obavy mizí, trauma se upozadí, každý pejsek miluje hru a radost, to jsou emoce, které potřebujeme zažívat. Staford se postavil svému útočníkovi, který mu ublížil, Conan na sebe vzal tu roli a ukázal v ní stafordovi, že jsou i jiné možnosti, že se nemusí prát, že se nemusí bát, ale může si hrát.

Pán, který k nám přistupoval s počátečními obavami, byl tak nadšený, měl takovou radost, když viděl, jak je jeho pes uvolněný a hravý a v pohodě odhodil svoje trauma.

"A při příštím setkání to bude zase takový?"

"S Conanem už bude v pohodě, možná se jen trochu poškádlí, ale trauma už je zlomený, teď musíme tenhle postoj vašemu psovi zafixovat a přenést i na jiné psy."

Jsem za takové chvíle strašně ráda, ty emoce, které prožíváme, ať už psí, nebo lidské, jsou v tu chvíli, kdy se zbavujeme agrese, traumatu a všech obav, prostě ryzí.

Při dalším setkání se psi k sobě chovali jak staří známí, s radostí se rozběhli a hráli si:

"Já vám to nevěřil, vy jste to říkala, oni už jsou kamarádi, můj pes už nemá z vlčáka strach!"

Trvalo to ještě pár týdnů, postupně, trpělivě a důsledně ukázat stafordovi prožívání situací v pozitivní emoci a vše špatné odložit. S Conanem se vždy rádi vidí a neskutečně si užívají společnou hru, po těch týdnech mají spolu úžasný vztah, Conan je pro staforda "velkej brácha" a oba se mají rádi.

Staford má štěstí, jeho pán má k výchově výborný přístup, svému psu rozumí a ví, co má dělat a jak dál pokračovat, odvádí skvělou práci. Po nějaké době jsme se opět setkali a pán mi s radostí vyprávěl, jaké kamarády už dnes jeho staford má a prý s tím nejoblíbenějším, mladým, stejně silným a krásným stafordem si chodí hrát do parku, kde jsme dříve absolvovali naše tréninky s Conanem a: "Můj pes se k tomu druhému chová jako Váš Conan kdysi k němu! On je ten vůdčí a učitel. To je úžasné!"

Joo!! naplno souhlasím!



Natočili jsme malý podcast, Conánek hezky zlobil, já se snažila...ZDE 



-- Pro redakci Světa psů 5/2021 --

Všichni se vyjadřují k životu v pandemii, každý má názor, i já mám.

Potkala nás nedobrota, o které jsme si mysleli, že ji tady máme jen na chvilku a na začátku, při šití roušek, jsme byli všichni tak stateční a odhodlaní, ale chvilka se stále prodlužuje, je to ubíjející, virus je tu s námi stále a pomalu si začínáme zvykat na něco, co jsme vážně nechtěli. Občas se přistihnu, že mi to dělá starost, tak jako všem, ono se těm pocitům nejde vyhnout, myslím, že jsou přirozené, ale než se utápět v pesimistických úvahách, konspiracích a naštvání, raději se dívám, co bych mohla udělat pro lepší zvládnutí, hledám svůj díl, jak přispět. Všichni si v první řadě chráníme svou rodinu, o tom žádná, ale jsem člověk psí, a tak je mou starostí pohled na celou věc i psíma očima. I když o covida nikdo z nás nestojí, tahle situace dává příležitost pro realizaci osobních předností, které jsme dřív nepovažovali za důležité nebo na ně prostě nebyl čas, dostáváme příležitost k prožívání soucítění, sounáležitosti, laskavosti, ohleduplnosti a obětavosti, nepromarněme ji hašteřením.

"Ono si to sedne", výstižná slova, která mi řekl můj kamarád, má pravdu, nic nevydrží stát stále v pozoru, i covid oslabí a sedne si na zadek, pomalu přijde i na nás úleva, jasně, že tuhle situaci zvládneme, myslím, že člověk jako druh pro to dělá maximum, jde jen o to, jak dlouho nám to vše bude trvat a s jakým ponaučením, či odhalením vlastního charakteru z celé pandemie vystoupíme. Teď jsme ale stále naplno zaměstnáni řešením praktických věcí života v omezených podmínkách, je to náročné a přirozeně se všichni upínáme k vidině budoucnosti bez omezení, těšíme se na ni a slibujeme si, jak si ji budeme vážit a jak si ji budeme užívat. To je úplně v pořádku, ale prosím, nezapomínejme pro vidinu toho příštího na současnost, upínáme zraky do budoucna, ale žijeme teď a tady a to, co žijeme teď si sebou poneseme do těch příštích časů. I lidsky si sebou poneseme zatížení, kterým se v současnosti vyhnout nemůžeme, my lidi chápeme situaci a nezbytnost omezení a změn, jiné to je ale při pohledu na situaci psíma očima. Cítím trochu obavy, nechci mentorovat a strašit, toho si užíváme ze všech stran nadbytečně, jen potřebuji zmínit nechtěné maličkosti, které si pro tíhu celé situace neuvědomujeme a děláme je.

Naše chování se kvůli všem opatřením změnilo, a to i ve vztahu k našim pejskům, oni jsou v tom s námi, tak, jako vždy, i tenhle úděl nesou naši pejsci s námi, je na nás, abychom jim to nekomplikovali více než ne nutné. To, jak se v době pandemie chováme ke svému pejskovi se do něj uloží, on si to ponese dál, až se nákaza zvládne a bude zase vše v normálu, bude to pro nás lidi velká úleva, budeme moct zase normálně žít, uleví se nám, pocítíme zase svou svobodu, avšak tyto pocity pejsek s námi sdílet nebude, takové hodnocení a vnímání té situace on mít nebude. Obávám se, že v mnoha případech to pro něj bude zmatečná situace, kdy se bez příčiny změní pravidla a on tomu nebude rozumět, podmínky jeho života se změní a on nebude vědět proč, jak mu to vysvětlíme?

Abychom se do takové situace nedostali, je třeba se zamyslet, zda nepatříme k těm, kteří v důsledku nastavených pravidel kolem covidu nezměnili své chování ke svému psovi a jeho podmínky života natolik, že by se po uvolnění podmínek mohlo vše neblaze promítnout do vnímání a chování psa. Při našem přirozeném návratu do normálu, on takový termín nechápe, pro něj to nebude návrat, ale neopodstatněná změna k horšímu, je třeba předcházet nedorozumění, nedovolit, aby to dospělo do problému.

Náš pes:

Nouzový stav přinesl změny rodinného života, mnoho z nás zůstává doma na home offis, děti nechodí do školy, mnoho provozů je zavřených a místo, kam se všichni soustředíme je náš domov. Pro pejska, který už s námi nějaký čas žije je ze začátku určitě tahle změna příjemná, myslím, že jsme tím prošli všichni, užívali jsme si příležitosti věnovat se svému pejskovi, věnovali jsme mu víc času, něž dříve, víc procházek, hraní, mazlení. Úskalí, o kterém mluvím, je v tom, že pejsek i když vás bezmezně miluje, potřebuje svůj klid, a to opravdu zásadně! Byl zvyklý, že jste od něj odcházeli, že měl svůj čas pro svůj odpočinek, naučil se, kdy je jeho čas klidu a kdy jste s ním, naučil se všechna vaše pravidla procházek a rituálů a teď se to změnilo. Pejsek se snaží přizpůsobit, zahodí stará pravidla, začíná fungovat v těch nových a mnohdy i na svůj úkor, pro váš zájem se vzdá svého klidu. Protože vás váš pejsek miluje, bude vždy ochotný ke hře, když mu ji nabídnete, stejně tak mazlení, či pamlsky nebo prostě jakýkoli zájem, pejsek se vám ochotně bude věnovat, má to v povaze.

Ale vy jste jeho pán, jeho vůdce a je tedy na vás, aby jste se zamysleli, aby jste posoudili rozvrh ve kterém se pejsek ocitl, je vaší odpovědností myslet na jeho odpočinek a pohodu. On z lásky k vám vždy své potřeby upozadí, ale to nejde donekonečna, bez možnosti pravidelného odpočinku. Z nadměrné zbytečné činnosti se váš pejsek může stát nervózním, neklidným, nesoustředěným a hůře ovladatelným, či snad dokonce vzdorovitým psem. Pejsek to nedělá proto že by byl najednou "zpovykaný", jak často slýchám, on je takový, protože reaguje na přílišné, či moc časté podněty, které dostává, na podmínky, ve kterých se ocitl, nechtěně jste nu ubrali na klidu. Stálou pozorností může být pejsek přetížený a má pak nárok být i trochu protivný, ale myslím, že je mnohem lepší volba mu prostě dopřát jeho klid, nechat ho prospat ve vedlejší místnosti, na zahrádce. Všichni to potřebujeme, je třeba zařadit odpočinek a nekomunikaci do nových covidových režimů našich domácností.

Nové štěňátko:

Tohle je prý výborná situace, kdy si pořídit psa. Velmi často tenhle názor slyším, nesouhlasím, ale věřím, že i ti, kteří se dostanou do problému, budou schopni ho řešit. Statistiky nákupů vypovídají, že lidé si více, než kdy jindy pořizují pejska, protože: kdy jindy, když ne teď, máme možnost se pejskovi věnovat, pořídíme pejska pro děti, ať mají zábavu... Všechny ty úmysly jsou určitě dobře míněné, ale jak už jsem uvedla, i do nově vznikajícího soužití a výchovy je třeba zakalkulovat změnu, která dřív nebo později přijde a o to je to složitější. Malé štěňátko, které je v nové rodině neustále obklopeno jejími členy tento stav přijme a uloží si ho jako standart, dlouhodobým trváním si jej zafixuje jako neměnný a bude mít velký problém se pak vypořádat se změnou, kterou mi, lidé budeme vítat pozitivně, ne však náš pejsek.

Určitě nechceme, aby náš pejsek prožíval pocity jako:

Proč mě všichni opustili, co jsem provedl? Bojím se tady sám, kde je moje smečka, kam odešla, proč mě tu nechala, co se děje, nevím si tu sám rady, co mám udělat.??? Zvykejte prosím i malé štěňátko na vaši občasnou nepřítomnost, zařaďte do jeho výchovy i situace a režim obyčejného necovidového života, ušetříte mu velké trauma. Stále mějme na paměti, že to, co pejskovi dovolíme, je dovoleno navždy, co mu zakazujeme je zakázáno navždy. Pro vyrovnanou psychiku pejska je podstatná důvěra v pána i v prostředí.

I když je spousta provozů zavřených, jsou ty, které fungovat prostě musí a mezi nimi jsou i ty, které se starají o opuštěné pejsky. Obětaví lidé, kteří věnují ze sebe samých vše, co mohou pro péči o potřebná zvířata, jedou stále naplno, většinou v organizacích, které jsou z převážné části závislé na darech od nás ostatních.

Přimlouvám se, prosím nezapomeňte na ně, to, že přestává fungovat běžná rutina všedních dnů neznamená, že by měla přestat být vidět naše solidarita, láska, soucit a radost z obdarování. Je to možnost maličké účasti velké pomoci.

EMBC



--Pro: Atlas Česka   02/2021--

Autorské čtení

                                                                                  https://www.atlasceska.cz/...129

 

                                                                                                           ZDE




 --Pro:  Prima Mazlíček  11/2020--

KOMENTÁŘ E. M. Baco: Agresivní pes, kterého se lidé báli, dnes pomáhá jiným psům

  • Téma: Prima Mazlíček
  • Redaktorka: Barbara Vávrová
  • 26. listopadu 2020                           Conan je dnes vyrovnaným psem/E. M. Baco       https://cnn.iprima.cz/...947

                                                                                                                                                                  ZDE


E. M. Baco, vlastním jménem Miloslava Krejčí, se s námi už podělila o nejeden zážitek se svým psem Conanem. Dokonce jsme o jejich příběhu natáčeli i reportáž. Ono převychovat agresivního psa je nejen běh na dlouhou trať, ale hlavně běh, kdy dopředu nevíte, zda má vůbec někde cíl. Jak Miloslava popisuje, v případě Conana se to díky pozitivnímu přístupu povedlo. Dříve agresivní pes, kterého bývalá majitelka dokonce ze strachu zavírala do sklepa, dnes ukazuje jiným psům cestu z beznaděje. A jsou tak inspirací pro druhé.


Ve svých článcích jsem už nejednou popsala osud mého Conana, vyprávění o něm vždy začíná slovy o tom, s jak těžkou agresivitou se potýkal sám v sobě i o tom, jak dokázal odpustit všem, kteří mu ublížili, odpustil, aby mohl uvěřit, uvěřil mi, že "bude dobrej" a dnes už mi každý den stále ukazuje, jak moc "je dobrej".

Spolu jsme prošli cestu pozitivní převýchovy pro zbavení se agrese, Conan je dnes krásný, zdravý, silný samec, který už není výjimečný svou obtěžující agresivitou, ale svými zkušenostmi, prožitky a empatií k ostatním psům i lidem.

Když se dokázal zbavit agrese, otevřely se v něm netušené hodnoty, které by jinak zůstaly uzavřené pod tíhou jeho psychózy. Když se Conan dokázal zbavit všech zátěží, které nesl, jako by se probudil ke skutečnému životu, osvobodil se a jeho vnímání se rozzářilo úlevou a radostí nad každým obyčejným dnem, nad každou obyčejnou samozřejmostí, kterou dříve nebyl schopný vnímat, pohlcený svým temnem.

Ten můj strašidelný pes, který byl jako malé štěně hozen až na dno a na vlastní kůži poznal, co je to skutečná nouze, má dnes srovnané hodnoty, neřeší malichernosti a ukazuje mi svou obrovskou pozitivní sílu. On ví, jak těžkej život může být, poznal omezenost, bezbrannost i zlobu. Conan žil u předchozích majitelů ve svém nouzovém stavu 14 měsíců, ten ho ovlivnil a změnil, donutil ho dělat věci, které nechtěl, žít v podmínkách, které se mu nelíbily, ale jednou to skončilo, všechno má své limity a ani špatné podmínky se neudrží navždy i ony skončily.

Co ale zůstalo je právě ta zkušenost a dovednosti, které se nechtěně naučil a protože je to empatický a chytrý pes, dnes každý den čerpáme z jeho zkušeností, vše, co musel prožít, jsme přijali pozitivně, to zlé, co bylo třeba odbourat, jsme odbourali a Conan je tím vším prožitkem bohatší. Jeho zkušenosti, které stály za to, jsme zúročili a přetvořili pro pomoc druhým, Conan mi dovolil udělat z něj trenéra, každý den mi dovoluje využívat jeho zkušenosti pro pomoc druhým pejskům.

I on měl možnost zůstat prostě jen nasranej pes a dál pokračovat ve všem negativním, co mu život přinesl, ale Conan si pod mým vedením zvolil tu druhou cestu, přijal i to negativní a v sobě vše zpracoval jako výhodu pro další život, nejen svůj, ale i můj a všech okolo. Svou těžkou životní zkušeností se stal empatickým, dokáže naprosto zřetelně rozpoznat zatížení u každého pejska, se kterým se setkáme a dokáže s ním úžasně komunikovat, zklidnit ho, vést a učit, takzvaně problémoví pejskové si dokážou neskutečně rozumět. Conan dokáže vnímat problémy druhých a vždy je připraven a víc než ochoten pomoct.

Všichni tuhle možnost máme, není to složitý, jen je třeba nedávat na odiv stále jen vlastní ego, ale otevřít se okolnímu světu, všem lidem i zvířatům, které v něm žijí s námi, uzavřenost nahradit vstřícností, ego soucitem a zlobu laskavostí, můj pes to dokázal a žijeme spolu krásný život, dokážeme to i my lidé v našem nouzovém stavu?

EMBC


K tématu

Svět zvířat

Video: Jaké to je na vlastní kůži převychovat agresivního psa?

  • 24. května 2019

Svět zvířat

VIDEO: Jak převychovat agresivního psa? Jedině pozitivní cestou

  • 5. května 2019