ČLÁNKY, REPORTÁŽE

Nenapravitenlý pes neexistuje, nikdy není pozdě podat pomocnou ruku problematickým tlapkám.

-- článek pro seznam Medium -- Velmi zodpovědně vybírejte, komu sebe a svého psa svěříte ZDE

-- článek pro seznam Medium -- Ale já se chci jen v klidu projít se svým psem ZDE

--  článek pro seznam medium  --  Agresivita psa není o jeho charakteru, ale o lidech a podmínkách, ve kterých žije  ZDE  

-- Pro redakci Světa Psů  12/2022  --

Povídání o dětech a psech, o tom, co dělat, o tom, co určitě nedělat.

Děti a psi, to je nekonečné téma, děti a psi k sobě přirozeně patří, dokáží se navzájem hodně obohatit, je ale třeba seznámit je, ukázat jim, a naučit je, jak se k sobě navzájem chovat, aby setkávání bylo pro oba příjemné a hezké.

Pomáhat něhou a dobrotou

Můj pejsek má nadání pro všechno, děláme spolu tréninky-rehabilitace agresivních psů, on odvádí obrovský kus práce, kdy rehabilitovaného psa vede, koriguje a zklidňuje, někdy pracujeme doslova na hraně, k tomu patří i občasné zranění, ale můj Conan je vycvičený k ignoraci agrese a demonstraci klidu, dokáže být hodný za každé situace, použít jen takový důraz a nátlak, který je vhodný, a i když naší náplní je celkem divoká práce, nemůžu nevidět, kolik dobroty a ohleduplnosti v tom mém psovi je. Když dokáže pomáhat svou silou a autoritou, zcela jistě, dokáže pomáhat i svou něhou a dobrotou, proto jsem se rozhodla připravit pro nás program kde může realizovat všechny dobré vlastnosti své povahy, uvolnění a radost. Dokáže tak silně zklidnit běsnícího psa, měl by mít možnost tohle hezké dávat nejen útočníkům, ale i hodným a hravým malým stěňátkům, které o to budou stát, prostě malým dětem.

Děti a psi jsou spolu úžasní

K myšlence realizace něžných výchovných schopností Conana mě dovedly zkušenosti z naší praxe, přicházejí za námi na rehabilitace vždy celé rodiny i dětmi, tam vidím, k jakému vztahu ke zvířeti je dítě vedené, to odkryje všechny problémy i přednosti rodiny, někdy se dozvídám tak základní nedostatky a chyby v chování dítěte a názorech rodiny, že je musíme od základu změnit a mnohdy velkou část času věnujeme právě dítěti, učí se správnému přístupu a zacházení s pejskem. Překvapuje mě, jak často tady nacházím nedostatky a na druhou stranu jakou velkou radost dítě i rodina prožívá, když se najde vzájemné pochopení, když dítě ví, jak k pejskovi přistupovat a začne si ho užívat, je to podstatná část ve správné výchově psa v rodině, děti a psi, jsou spolu úžasní. Proto jsme se s Conanem rozhodli, že s tím musíme něco udělat, že budeme za dětmi jezdit a budeme jim říkat a ukazovat, co a kdo je to hodný pes a co mají dělat, aby hodným zůstal.

Málo co je tak ryzí jako spojení dětí a psů

S Conánkem chodíme na procházky občas kolem naší školky, když jsou děti na zahrádce přiběhnou k plotu a zdraví Conánka, i na ulici si ho děti rády hladí a já vidím, jak to Conánkovi dělá dobře, jak ho těší společnost dětí, jsou to pro něj malá štěňátka, chápe jejich energii je k nim neskutečně něžný a hravý. Už dávno vím, že se na něj můžu spolehnout, je to pes, který se umí chovat a s dětmi je mu dobře, málo co je tak ryzí jako spojení dětí a psů, spojení čistých duší, správně vedený pes a dítě, které dobře chápe hodnotu zvířete a umí k němu dobře přistupovat spolu vytvářejí tak úžasně bezprostřední vtah a energii, která se jinde jen těžko hledá. S Conánkem jsme se rozhodli, že to těm dětem všechno řekneme a dáme jim možnost si užít si Conánka a to jeho dobro. Připravila jsem program pro děti v MŠ a ZŠ, ve kterém chceme s Conánkem dětem říct to nejdůležitější, v chování k pejskům, v jejich vztahu.

Naše první návštěva MŠ

S novým programem jsme navštívili jako první naši školku, kolem které chodíváme, vše jsme domluvily s paní ředitelkou a na začátku září jsme vyrazili na návštěvu za dětmi.

Počkali jsme za brankou do zahrady, paní učitelka nám přišla otevřít, když uviděla Conana, registrovala jsem v jejích očích mírný úlek, pravda, Conánek nevypadá jako klasický mazel pro děti, ale viděla i jeho poslušnost a mírnost, tak nám otevřela, my jsme vešli, děti čekaly ve skupince s druhou paní učitelkou opodál, přivítali jsme se, představili se, děti nás obklopily a začali jsme si povídat. Děti byly úžasné, pokukovaly po tom velkém psovi, byly hodné, poslouchaly a hlásily se a odpovídaly a ptaly se a diskutovaly.

Jak se chovat k pejskovi

Nejdříve jsme si povídali o tom, kdo má doma pejska, mile mě překvapilo, že většina dětí pejska mají, povídala jsem si s nimi o tom, jak se k pejskovi chovat, jak si s pejskem hrát, netahat ho za uši ani za ocásek a hlavně na něj nekřičet a děti byly úžasné, věděli, že se to nedělá, poslouchaly, co jim říkám a pak mi ony vyprávěly to svoje, ukázala jsem jim na Conánkovi, jak je mu nepříjemné, když ho zatahnu za ucho nebo šlápnu na ocásek, to udělalo dojem, Conan spustil jen malé vrrr, ale pro děti, které ho neznají to bylo dost důrazné a slíbily, že to žádnému pejskovi dělat nebudou. Conánek seděl u mě, prohlížel si děti a demonstroval klid, věděl, že jeho čas přijde

Co pejsek papá

S dětmi jsme si začali vyprávět o tom, co pejsek papá, děti vědí, že granule, horší už to bylo, když jsem se jich ptala na dobrůtky, to by nacpaly pejskovi do bříška všechny laskominy, buřty, kosti, museli jsme to důkladně probrat, vysvětlila jsem jim, že pejsek nemá bříško jako my a že bonbony, které dětem chutnají mu můžou ublížit, děti měli nekonečnou paletu laskomin, které jsou podle nich vhodné, ale snad si daly říct, bylo na nich vidět, že se upřímně snaží najít pro pejska to nejdobřejší, vymýšlely všechny možné kombinace, začaly se trumfovat, kdo vymyslí větší matlačku, smály se a byly roztomilé, úžasné děti.

Který pejsek je náš, který je cizí

Pak jsme začali probírat vážnější témata, hlavně to, který pejsek je náš, v tom měli děti jasno, ale bylo důležité říct si který pejsek je cizí a jak se k cizímu pejskovi máme chovat. Důležité je že cizího pejska neznáme, neznáme jeho chování a náladu a nemůžeme se k němu chovat jako ke svému, probrali jsme, jak se chovat na ulici, když jsou děti na procházce a míjí cizího pejska na vodítku, požádali jsme je s Conánkem, aby vždycky byly potichu, neběhaly k pejskovi, nemávaly na něj ručičkama, naopak se držely za ručičky a u paní učitelky a byly prostě v klidu. Mockrát tady na ulici děti ve skupince s paní učitelkou potkáváme a jsou vždy hodné a jdou opravdu spořádaně, tak vím, že jsem jim neřekla nic nového, to už je naučily paní učitelky. Další moc důležité, co jsme museli probrat bylo, co dělat, když se k nám blíží cizí pejsek na ulici, volný, bez vodítka, bez pána.

Když k nám běží cizí pes bez vodítka,

Každý pejsek na ulici má být na vodítku, když ho s jeho pánem potkáváme jsme potichu, nemáváme ručičkama, neběžíme k němu, v klidu kolem projdeme, ale když k nám běží cizí pes bez vodítka, necháme všeho, co děláme a jdeme se schovat k mamince, tátovi, paní učitelce, zkrátka k dospělému. Na pejska nekřičíme, nemáváme ručičkama a když náhodou má dítě v ruce něco k jídlu, zahodí to, směrem k pejskovi, nechá mu to, jde k dospělákovi. To nejdůležitější je schovat se do bezpečí, potichu a rychle, i když pejsek vypadá hodný, jako dítě nechám posouzení na dospělých a jdu se prostě schovat. I tohle děti velmi dobře chápou, ale opravdu zajímavá diskuse začala klem dobroty, kterou by dítě třeba mělo v ručičce a já po nich chtěla, aby jí zahodily, to je ve světě dětí dost velká překážka ke splnění, tady začala nekonečná diskuse o tom, že by si třeba tu dobrůtku mohly schovat do kapsy nebo za záda, pod bundu, prostě se jí nevzdat!!! Děti byly ve vymýšlení velmi kreativní a byla zábava, dost jsem jim to zkomplikovala, když jsem žádost na odhození vznesla i na hračku, ani tu by pejskovi nechtěly dát, ale slíbily jsme jim s paní učitelkou, že maminka by určitě koupila jinou, tak to s malými výhradami nakonec přijaly, ale byla to moc hezká, bezprostřední diskuze o hodnotách života.

Jak pejsek žije doma s rodinou

Probírali jsme, jak pejsek doma s rodinou žije, paní učitelka se mě ptala, záměrně, abych dětem dala tu správnou informaci: "Kde spí takový veliký pes jako je Conan?" No zklamala jsem, musela jsem odpovědět podle pravdy: "Se mnou v posteli." Vím, že to paní učitelka nechtěla slyšet, raději by bylo na místě varování, že takový pes do postele nepatří, ale už to bylo venku a dětem se to moc líbilo. Shodli jsme se ale na tom, že každý pejsek musí mít doma svůj pelech, který je jenom jeho, stejně svou misku na žrádlo a na vodu, překvapivě jsem se dozvěděla i to, že někdo občas chodí do misky ochutnat psí žrádýlko. Povídali jsme si ještě o tom, jak si s pejskem hrát, jak sportovat, znovu jsme varovali před cizími pejsky, nabádala jsem k opatrnosti, znovu jsme si zopakovali vše, co jsme si řekli, ale na dětech bylo vidět, že jsou už moc dlouho bez pohybu, potřebovali akci.

Krmení Conánka

Slíbila jsem dětem, že když paní učitelky dovolí, budou moct na závěr Conánka nakrmit, paní učitelky dovolily, tak každé dítě dostalo jednu granulku, postupně přicházely a dávaly ji Conánkovi, musím je moc chválit, protože se úžasně zklidnily a ke Conánkovi přistupovaly s vážností, potichu a při tom tak něžně, líbil se jim ten bezprostřední kontakt s velkým psem. Conánek, každému jemně oblízl celou ručičku, děti si to ukazovaly, smáli se tomu a konečně už byl ten správný čas na hraní.

Dovádění s Conánkem

I Conánkovi se něžné krmení od dětí líbilo, byl natěšený stejně jako ony, prostě si je chtěl užít, vnímal tu radost dětí, cítil jejich zranitelnost a moc chtěl být pro ně parťákem a hrát si se všemi dětmi. Pro "jistotu" jsem nasadila Conánkovi náhubek a konečně ho vypustila mezi děti...hrajte si. Děti už věděli, že Conánek je teď u nic na návštěvě, že teď je jejich kamarád, ne cizí, některé postupně, jiné okamžitě se osmělily a začaly si s Conánkem hrát, on je vyzíval k dovádění, hráli si s míčem, běhaly za Conanaem, hladily si ho, objímaly, válely se po něm a děti i Conan byli šťastní.

Neumím popsat tu energii, která se zahradou mateřské školky rozlévala, šťastné, bezprostřední děti, jejich radost a s nimi šťastný Conan, měl tady tolik štěňátek, všechny si s ním chtěly hrát a dovádět, násobili navzájem svou radost a prostě byli šťastní......

Čekala na nás druhá skupinka dětí, tak jsem musela to hraní ukončit, na závěr jsem ještě zopakovala hlavně to varování před cizími psi, rozloučili jsme se a my s Conánkem jsme se šli proběhnout kolem školky, abych z něj setřásla to nadšení a entuziazmus, abychom mohli znovu vstoupit stejnou brankou na kouzelnou zahrádku a věnovat se se stejným nasazením další skupince dětí.

--  Pro redakci  Světa Psů  8/2022  --

Napadení: Všichni to občas řešíme, ať už ve velké, či malé míře, občas se na procházce náš pes a my s ním dostáváme do konfliktní situace.

Chceme se vrátit z procházky domů zdraví

Pokud bychom všichni své psi vychovávali a vedli správně, nemuselo by se to dít, ale konflikty, napadení a rvačky mezi psi prostě vznikají, na ulici se potkáváme všichni, i ti problémoví, či agresivní, i oni musí chodit ven, nezbývá než věřit, že pán takového psa dostatečně manuálně ovládá, aby dokázal zabránit útoku, ale člověk, který, nezvládá výchovu, bude mít zřejmě i problém se zvládnutím konfliktu, proto musíme vždy myslet i za ty druhé, za psi a pány, které potkáváme, kteří se k nám blíží, raději předejít konfliktu, otočit se nebo odejít, ustoupit se svým hodným psem stranou a nechat agresora odejít. Chceme se vrátit z procházky domů zdraví a spokojení, pokud mohu ustoupit, udělám to, protože mohou být i situace, kdy k ústupu šanci nedostanu!

Pravda, ne všichni, kteří mají na vodítku agresivního psa jsou ignoranti, kteří se vykašlali na výchovu, může to být pejsek v dočasné péči, který si zvyká na nové prostředí nebo pejsek z útulku se špatnou dřívější zkušeností ve výcviku a nebo pejsek který zrovna včera prodělal zlý konflikt z cizím agresorem, ale i jeho musí pán venčit. Tito všichni zaslouží ohledy, jejich nepříjemné chování je dočasné a zaslouží si z naší strany pochopení, stačí prostě ustoupit stranou.

Napadení Staforda

Začnu příběhem krásného chovného, skvělého psa, Amerického stafordšírského teriéra o kterém jsem už kdysi psala. Shiny u nás prodělal první výcvik v jednom roce věku, stačila jedna lekce, během níž se z našich psů stali skvělí kamarádi, pan Radek se ujal výchovy a výcviku rozhodným a zodpovědným způsobem, stále se setkáváme, stále jsme tu pro ně pro poradu a ověření výchovných postupů a stylu výchovy. Pan Radek věnuje Shinemu spoustu času a odpovědně ho vychovává a cvičí, dopřává mu seberealizaci sportem, výcvikem k poslušnosti a oba mají skvělé výsledky a úžasný, silný vztah. Shine má jasně naučenou chůzi na vodítku, vždy jde způsobně u nohy, neprovokuje, neřeší, poslouchá, je to prostě dobře vedený, odpovědně vychovaný, krásný pes.

A přes to, že Shine i Radek udělali vše, co měli, ba i mnohem více, oni výchovu nepodcenili, stalo se, že při návratu z poslední procházky za nimi vyběhl ze dvora baráku, který míjeli, neovladatelný pes, řítil se rovnou, bez výstrahy do útoku, ten jiný staford zezadu Shineho napadl, Shine byl na vodítku u nohy Radka, ani jeden z nich útok nečekali, nemohli reagovat, cizí staford Shineho zle potrhal, zakousl se do něj a svíral ho v čelisti víc jak čtvrt hodiny. Kolem psů se seběhla velká skupinka lidí, snažili se pomoct, Radek se pral s útočícím stafordem, snažil se ho donutit rozevřít čelisti a vysvobodit krvácejícího Shineho, už byla na místě i policie, když se to konečně podařilo. Radek okamžitě popadl Shineho a spěchal na veterinu, paní od útočícího staforda vše označila za nešťastnou náhodu, pan Radek dal přednost před dohadováním a sepisováním protokolu záchraně Shineho a tak se nic nesepsalo, policie odjela, lidé se rozešli a Shine už v tu dobu ležel na operačním stole, Radek a jeho slečna ho drželi, bylo nutné ošetřit zranění, hned, bez umrtvení.

Nebudu zde popisovat první noc a den po napadení, psychický stav pejska i jeho majitele, zmařený předchozí výcvik psa a v neposlední řadě i problém pracovní, plynoucí z nutnosti nepřetržité přítomnosti u psa a tedy absence Radka v zaměstnání. V čase, kdy píšu článek je Shine v rekonvalescenzi, hlava se hojí, ale rameno má stále oteklé, kovové svorky sotva drží kůži na místě, ale otok nevěstí nic dobrého a jeho psychika??.

Ten cvičený a poslušný pes byl napaden jiným, kterého nikdo neovládal, paní, která za ním přiběhla ani nebyla jeho majitelka, z jejího chování a přístupu bylo jasné, že neví o psech vůbec nic, agumentem:" On se utrhl z obojku", svádí všechnu vinu na psa a absolutně si nepřipouští svou odpovědnost, své povinnosti a svou vinu!

Bohužel, takové případy se stávají, většinou z nich hůře vychází právě ten napadený pes, jak se tedy máme k nim stavět my, páníčkové, máme vůbec v takové situaci nějakou šanci, či možnost ji ovládnout, pomoct svému psovi nebo jí včas zabránit? Jak a proč k napadení nejčastěji dochází? Těžké otázky, na které neexistuje jednotný, spolehlivý návod, pokusím se shrnout jednotlivé body střetů za přítomnosti páníčků, ale oni tam nemusí vždy být, či jeden z nich není schopný reakce a pak by bylo vše zase úplně jinak...

Paradoxy:

--Na ulici má být pes vždy na vodítku. Pokud je zrovna na volno a přichází pán s jiným psem vedeným na vodítku, je povinností druhého pána volného psa také připoutat. Jde o daná pravidla slušných páníčků, ale především jde o mechanické ovládnutí psa a o zamezení nesouladu v pocitech psů při setkávání. Nevýhody-oslabení toho přivázaného a výhody-možnost volného pohybu toho nepřipoutaného vytvářejí podmínky pro dokazování si nadřazenosti volného psa a výstrahy před nechtěným kontaktem od přivázaného psa. Potkávající se psi musí mít stejné podmínky, oba na volno nebo oba připoutaní, ale jasně ovládaní svým pánem.

--Pokud se už stane, že dojde ke konfliktu mezi připoutaným a nepřipoutaným psem je vhodné pustit vodítko z ruky, nestěžovat svému psu obranu, psi jsou ve rvačce velmi mrštní, je těžké mezi ně vstoupit a ne každý má na to odvahu. Případné kopance jen podporují agresivitu rváčů, páníčkové musejí spolupracovat, každý se snaží ovládnout svého psa, chytit ho pod krkem "kravatou" nebo stisknout mezi zadníma nohama, na citlivém místě, tím je možné útok přerušit.

--Je ale nevhodné na ulici na přicházející dvojici hulákat:" připoutejte si toho psa!",kdo to dělá, dává tím svému psu předem jasnou výstrahu, že blížící se pes je problém, a tak k němu také bude jeho pes v kontaktu přistupovat. Znám paničky, které se takto chovají permanentně, jdou ulicí a hulákají na ostatní a tím nervují svého psa a připravují ho na útok....

--Další paradox je, určování viníka:" Ten váš napadl mého...",nejčastěji je to skutečně evidentní, útočící pes už z dálky vrčí, cení zuby, snaží se co nejrychleji "dohrabat" předníma packama ke své oběti, ale ne vždy je ten prvotní impulz tak zřejmý a evidentní. Je velmi důležité věnovat se během procházky svému psu, znát jeho řeč těla, mimiku a chápat rozhovor psů...Mnohdy slýchám podobné věty: "Máme hodného psa a přes to se nám stalo, že už ho třikrát někdo napadl". Když se něco opakuje, je třeba se nad tím zamyslet, psi nedělají nic bez příčiny a pokud je nějaký pes opakovaně napadán jinými psi, může být ten problém na jeho straně. Většinou je to bázlivost psa, bázlivě se chovají psi, kteří nemají oporu ve svém pánovi, a předem dávají bezdůvodnou výstrahu přicházejícím psům. Bázliví se bojí setkání, protože jejich pán jim nepomůže, tak raději předem straší a pokud druhý pes odpovídá klidem a ignorací a bázlivý pes stále straší a dává najevo svou nervozitu, přicházející pes, ač to neměl v úmyslu, napomene strašícího psa, aby toho zanechal, ale to už je začátek konfliktu, protože bázlivý pes toho nenechá, z principu své bázlivosti očekával konflikt a konečně ho má! Za viníka je označený přicházející pes, ale on byl potichu vyzván bázlivým psem ke konfrontaci, která nemohla skončit jinak, než konfliktem.

Proporce:

Velký pes napadl velkého psa, psi mají stejnou sílu i výdrž, k tomu vložit se do rvačky je potřeba odvaha a zkušenost, je třeba zachovat chladnou hlavu a ovládnout svého psa, nebít, nekopat, ale manipulací a povely psy oddělit. Vím, jak těžké to je, je třeba mít na paměti, že nesmím do rvačky přidávat agresi, ale snažit se o rozhodnost řešení v oddělování psů. Zde především každý pán řeší jen svého psa, jinak by se mohlo napadení přenést na člověka.

Malý pes napadne malého psa a je to vždy směs kvílení a hlasitého štěkotu a kousání, protože ne vždy bývají malí psi cvičeni k poslušnosti a takoví se pak v krizových situacích dostávají do hysterie, dokáží si navzájem hodně ublížit, v takové rvačce je na místě zásah páníčků, malého psa dokážete uchopit a odnést i za cenu malého kousnutí, či škrábnutí, každý páníček se postará o svého psa!

Velmi nepříjemná, silně konfliktní je situace, kdy malý pes napadá velkého psa. Je to nepříjemně časté právě u těch malých, kteří jen "zdobí" a nic neumí, nejčastější argument jejich páníčků je:"Ale on nic nedělá, on si jen dovoluje, on jen štěká..." Drzost, s jakou nechávají jejich páníčkové, a především paničky tyto malé útočníky jejich řádění mě vždy udivuje. Ovládání velkého psa kvůli malému, který jde přímo proti němu a drze ho vyštěkává a provokuje se může stát i nemožným, když se malý dostane příliš blízko a neubírá na svých provokacích, velkému psu stačí jediný pohyb! Pokud pán velkého psa neudrží, výsledek takového nesmyslného poměřování sil nemůže nikdy dopadnout ve prospěch malého pejska.

Samozřejmě, že může být i situace, kdy velký pes napadne malého, aniž by od něj dostal příčinu. I tady je největší odpovědnost na majiteli velkého psa, musí ho za každou cenu ovládnout, vodítkem, "kravatou", stiskem v tříslech, odtáhnout. Malého psa je nejvhodnější zalehnout, i když majitel riskuje zranění, na jeho těle nebude tak fatální, jak by bylo na tělíčku malého pejska od toho velkého, ale i toto je na odvaze každého z nás a bez vzájemné spolupráce obou páníčků to nepůjde.

Povinnosti:

Povinností majitele je konfliktům předcházet i za cenu vlastního mírného ústupku, což je malá cena v porovnání s možnými výsledkem konfliktu. Předcházíme konfliktům především tím, že se věnujeme svému psu, bez telefonu, bez sluchátek, máme psa pod kontrolou a na vodítku a dobře zajištěného. Ta poslední věc, o které se nediskutuje je, že když už se stane, že pes napadl druhého a ten byl ošetřen, majitel agresora neoddiskutovatelně hradí všechny náklady spojené s léčbou a to i dlouhodobě, to je prostě základní slušnost a povinnost.

Když člověk zažije tvrdý konflikt mezi psy, je to nejen pro psa, ale i pro pána ohromně stresující zážitek. Najednou vidíte svého psa v roli, ve které ho vidět nechcete, i přes všechnu vaši péči se on stane útočícím, když byl napaden, musí se bránit, i on ukazuje svou ošklivost, vy cítíte svou bezmoc, vztek, nepřátelství k agresorovi, starost o svého psa a nedovedu si představit tu situaci, kdy se pán z procházky vrací domů sám, to nechceme nikdo zažít, tak prosím vychovávejme a je-li to třeba, ustupujeme, víc možností nemáme my, ani naši vychovaní psi.

-- Reportáž: Prima mazlíček --

Krásné setkání a rozhovor pro Prim mazlíčka  ZDE

--  Pro redakci Světa psů  6/2022  --

BÁZLIVOST nebo DOMINANCE?

Ke konfliktům mezi psy dochází z různých důvodů, pán útočícího psa mluví o dominanci, ale v mnoha případech jde především o bázlivost. Záměna bázlivosti za dominanci je velmi častá, i když vnitřní prožitek psa je naprosto odlišný, jak je poznat?

Bázlivost: Každé malé štěňátko je bázlivé, jeho maminka a sourozenci ho přirozeně učí se jí zbavit. Bázlivost je přirozená, protože pejsek nezná okolní svět, jeho pravidla a hledá své postavení v něm. V situacích, kterým nerozumí předem raději křičí:" bojím se, jdi ode mě pryč, já nevím, co mám dělat, nechci konflikt". Psí maminka vždy pomůže a ukáže, jak se chovat, později je na páníčkovi, aby tuto roly zastal a byl pejskovi oporou a mentorem v neznámých situacích a dokázal pejska vést ke správným reakcím, zvládnutí situace, zbavoval ho obav a bázlivosti. Věcí a situací, které pejsek zná a rozumí jim, se nebude bát.

Dominance: Nesprávně ji chápeme jako lidské ego a z nevhodného polidšťování psa, přenášíme tento náš postoj na pejsky, ale mýlíme se. Dominance u psa je velmi pozitivní projev, ve smečce je dominantním vždy jen jeden pes a tuto výsadu si musel získat, opět na rozdíl od člověka, který je schopný své ego prosazovat bez zjevných osobních hodnot, dominantní pes v sobě nese kvality, díky kterým obstál, proto ostatní jeho dominanci respektují, a proto si nemusí nic dokazovat. Když na ulici potkám skutečně dominantního psa, cítím především jeho autoritu a klid. Pokud takový pes potká rozjíveného, nevychovaného psa, určitě ho umravní, ale není to napadení, jen výchova k respektu. Dominantní pes jemným gestem, které mnohdy ani nepostřehneme, položením hlavy přes hřbet podřízeného psa v pozici "T" řekne, co chce, oba psi mají jasno, následuje úklona-výzva ke hře a můžou začít dovádět štěňátka.

Kde je problém?

Velmi často se setkávám s tím, že páníček označí svého psa za dominantního, majetnického, útočného, žárlivého, závislého na jeho osobě...ale on je prostě jen nejistý, prostě se jen bojí, protože jeho pán mu nevládne, nezbavil ho jeho bázlivosti, ba naopak ji v něm svým nesprávným přístupem posiluje, není pro něj jeho bezpečím, nechává pejska řešit situace samotného, bez své podpory a z nepochopení a pohodlnosti označí psa za dominantního.

Pro pejska se tím stává vše náročné, je nucen sám zvládat situace ve kterých mu měl být oporou jeho pán, pejsek pracuje svým psím rozumem a psími prostředky, pán nedokáže přečíst jeho sdělení a vede ho špatně, nepomáhá mu, zachází s ním jako s dominantním a nevidí, jak je pes bojácný, tlačí ho do role, která je pro pejska frustrující a nad jeho možnosti.

Pejsek má omezenou výbavu, jak reagovat, je v situaci, které by se nejraději vyhnul, nevěří druhému psu, ani sobě, ale musí nějak reagovat, pán mu nedává žádné návody, ani oporu, pejsek nevybírá z rejstříku společenských rituálů, jeho osamocení v něm vyvolává pocit ohrožení, a to mu radí útok, přes to, že se bojí. Jeho chování vypadá stejně jako by byl obranář/rváč, ale je to strach, bázeň a varování!

Respekt, který ke svému psu člověk chová mu jasně ukáže kvality psa a jeho možnosti

Ke svému psu bychom měli přistupovat s úctou, láskou a respektem, nedívat se na něj jako na psa, kterého bychom chtěli v něm vidět, soudit ho podle toho, co mi o něm řekli a radili, ale respekt, který ke svému psu člověk chová mu jasně ukáže kvality psa a jeho možnosti a pak vidí reálně zvíře s jeho konkrétními hodnotami a s nimi pak může dobře pracovat. Když dobře chápeme svého psa, pracujeme na jeho výchově především srdcem, mnohé se naučíme společnou hrou s humorem, bez urputnosti, ale s důsledností vedeme svého psa k pocitu bezpečí, které musí páníček pro svého psa představovat: "ty to neřeš ty nemusíš, já se postarám", když pes pozná, že se na svého pána může vždy spolehnout, rád se podřídí, my tomu říkáme poslušnost, ale je to jen přirozené postavení psa a správný přístup odpovědného pána.

Je třeba posílit sebeuvědomění pejska.

Abychom předcházeli bázlivosti anebo ji mírnili u pejska, který už se bázlivým stal, je třeba posílit sebeuvědomění pejska. To není totéž, co sebevědomí u člověka, (opět moje mírná výtka k polidšťování psa), lidské sebevědomí je mnohdy vybudováno jen na slovech, to u psa neobstojí, pes musí prožít skutečnou emoci, tu si ukládá, na té staví. Aby si byl pejsek svých schopností, umu, své oprávněné existence dobře vědomý, je třeba mu připravovat situace, ve kterých formou práce, hry, dobrým výsledkem - který si pejsek díky páníčkovi reakce naplno uvědomí, situace, ve kterých je naprosto evidentní, že obstál, díky tomuto prožitku si je pes vědom svého postavení a úspěchu, to posiluje jeho psychickou odolnost, začíná poznávat pocit, že obstál, že si může být jistý sám sebou, věřit si. Při této práci k sebeuvědomění psa se výborně osvědčují rituály, opakovaná činnost v režii pána s úspěšným zakončením.

Když pes pozná, že se na svého pána může vždy spolehnout, rád se podřídí

Bázlivost předpokládáme u malých psů, ale velcí k ní mají stejné sklony, vždy záleží na výchově a kvalitě vztahu pán-pes. Je směšné, když potkáme malinkého nevychovaného pejska, ten za naprosté ignorace paničky útočí na velkého psa a když se situace vyhrotí, panička malého málem pochválí s tím, že: "On je tak dominantní, na to jak je malý...". To je přeci evidentní, že není, ale paničce dělá radost ten pocit, který si sama vybájila ve své hlavě, že má dominantní šelmu. Ono je pohodlnější kamuflovat, než psa vychovat a umět ho vést, být jeho bezpečím.Ten velký pes by si také mohl žádat respekt, mohl by se nechat vyprovokovat tím malým útočníkem, pak by asi utrpělo sebevědomí všech.

Podezřívám páníčky, že někteří nechtějí rozumět, protože je to pohodlné a lépe zní říkat, bacha, můj pes je dominantní, než můj pes nemá dostatečné sebeuvědomění, tak se brání a straší...

Najednou přestal poslouchat dělá si co chce a začal být strašně dominantní

Často se na nás páníčci obracejí o radu se slovy: "Do teď to byl hodnej pes a najednou přestal poslouchat dělá si co chce a začal být strašně dominantní". Když se zeptám na věk psa, je to vždy kolem jednoho a půl roku, prostě pejsek dospívá a pán zarputile ignoruje jeho pubertu a dospělost.

Pejska v tom věku zaplavují hormony, cítí a uvědomuje si svou sílu a hlavně svou pohlavní dospělost. Tahle jeho nově nabytá hodnota mu velí všem okolo říkat, že je dospělý, cítí se být jedinečným vládcem všeho, všichni to musí vědět a od všech vyžaduje jiný, skutečný respekt, ne jako k roztomilému štěňátku, ale jako k dospělému samci. Proto je jeho chování najednou jiné, to mu velí příroda, není to o tom, že začal zlobit, neposlouchá, on za to nemůže, je zaplavený hormony, sám má spoustu práce s tou novou situací a je hloupý ten pán, který se na něj za to zlobí a trestá ho za jeho přirozené projevy, které nesprávně vyhodnotil jako dominanci. Pes jen má dle zákonů přírody povinnost všem okolo říct, že už je dospělý: samec: "já jsem jediný, kdo se tady bude rozmnožovat", samice: "já jsem jediná, která tady bude rodit!" V přírodě psi v tomto období opouštějí své smečky, aby se mohli pářit, pokud zůstávají ve smečce, je na alfa samci smečky, aby si dospělce podřídil, to ovšem neznamená, že to mladý samec jen tak přijme a nic nezkusí, on to musí zkusit a buď uspěje původní alfa a nebo se mladý-á stane sám-a alfou, to vše jsou zákony přírody, jasné, spravedlivé, naprosto přímočaré.

Proto se říká, že každý pejsek se vychovává dvakrát.

V rodině, ve které žije dnešní pes by měl být alfou jeho páníček-panička, to znamená, že i on bude muset obstát, že i venku přebírá odpovědnost za svého dospělce a předchází pubertálním výlevům svého psa, tedy, že je správně chápe, dovolí psovi veřejně oznamovat svou dospělost, ale dle pravidel, která pán určí a v míře, která je přijatelná. Pokud je on sám pro svého psa skutečnou alfou, pes brzo pochopí a podřídí se vedení svého pána, přijme pravidla alfy, do budoucna už nebude štěňátko, ale dospělý pes se zdravým sebeuvědoměním.

Toto je výrazný moment ve výchově, vždy mě překvapuje, že jsou jím páníčkové tak často překvapováni a špatně si ho vyloží a špatně reagují. V dobře vedené výchově si pán a pes vzájemně prokazují respekt, pak je v takové situaci pán na dospělost svého psa hrdý jako sám pes, nevnímá ji jako problém v chování, či překážku ve výchově a nebude ji nazývat dominancí, ale pochopí, že už nemůže se psem zacházet jako se štěňátkem, ale že vychovává dospělého psa. Proto se říká, že každý pejsek se vychovává dvakrát.

Agresivita není dominance

I mezi lidmi známe ty, kteří se stále jen vytahují, každého poučují, přesvědčují o své pravdě, protože si uvědomují své slabiny a vědí, že i ostatní je vidí, tak proto je překrývají nepříjemným chováním, raději se vytahují, jsou všem protivní, ale myslí si, že tím předcházejí ponížení, konfrontaci..., to samé dělají bázliví psi. Bázlivý pes si neumí uvolněně hrát, socializovat se, ale právě hra je výborný prostředek pro zmírnění bázlivosti. Skutečně zdravě dominantní pes dokáže projevit respekt druhému psu a nemá potřebu se vytahovat.

Psi mezi sebou poznají, kdo je skutečně dominantní

Psi mají jasně daná svá neměnná společenská pravidla, dle nich si při setkání potřebují jasně určit, kdo je nad a kdo pod, bázlivý, nevychovaný pes si dominanci na sebeuvědomnělém psovi nevinutí sebeprotivnějším útočením, jen si říká o skutečný konflikt. Projev uznání podřízení je u psů přirozený, psi respektují hierarchii, díky ní se orientují, na ní stojí jejich společenský život, socializace. Každé postavení má svou hodnotu, podřízený neznamená ponížený, je blázen člověk, který vychovává psa k neustálému boji o nadřazenost, pokud není oprávněná. Je to marný boj psa o představy jeho pána, které nemůže splnit. Pán svým špatným přístupem a nepochopením bere psu přirozenou komunikaci ve společnosti jeho druhu, psích pravidel, smečky.

Nedělejme ze svých psů to, co nejsou, snažme se číst jejich chování a signály a starejme se o jejich bezpečí. Pes je nám odevzdaný, je na nás dát psovi vnitřní pocit bezpečí a vyrovnanost a pak si prostě jen hrát a dovádět a užívat si života se svým pohodovým psem. 

-- Rozhovor pro Regio radiožurnal 5/2022  ZDE --

--  Pro redakci Světa psů  5/2022  --

ZÁMĚNA: VZRUŠENÍ nebo RADOST

Pro výchovu psa musíme v první ředě pejskovi rozumět. Pes je šelma s úžasnou fyzickou i psychickou výbavou ale odlišnou od té naší, je třeba znát a respektovat jeho odlišnosti a potřeby.

Pes se dokonale přizpůsobil soužití s člověkem, má nás přečtené, mnohem lépe než mi jeho, mnohé od nás okoukal, často nás mate, protože jeho projevy bývají velmi podobné našim lidským a my je automaticky za lidské považujeme. Podněty, na které pes reaguje jsou ale mnohdy velmi odlišné, než-li u nás lidí, pes je stále šelma, nestal se člověkem a my se velmi často dopouštíme omylů při posuzování jeho reakcí, protože vycházíme z lidského hodnocení situace, nebereme v úvahu psí psychiku a psí vnímání světa, přisuzujeme mu vlastnosti a reakce lidské, které pes mít nemůže a naopak přehlížíme a nerespektujeme pochody ryze psí.

Neustále se setkávám u páníčků s nesprávným hodnocením a čtením psího chování, tím vznikají nedorozumění a výchova se stává velmi složitou, ne-li nemožnou. Pro výchovu psa je třeba s ním navázat komunikaci, pro komunikaci musím proniknout do jeho světa, a to se mi nejlépe podaří, když se na svět budu dívat očima psa. Při výchově - čtení řeči psa je pár zásadních omylů, kterých se stále dopouštíme a které mají velký vliv na nepochopení psa, dovolím si jich pár zmínit.

Jeden z tech nejčastějších omylů je záměna vzrušení za radost.

Milujeme své psy a chceme, aby byli šťastní a veselí, pejskové odkoukali, že na jejich veselost velmi dobře reagujeme, a tak řádí a své reakce přehánějí pro naši potěchu, ale pozor: na úkor své psychické pohody! Roztomilost a láskyplná vstřícnost psa nás jaksi přirozeně nutí, že i my děláme nekonečné blbiny pro povzbuzení a pobavení psa, ale tady pozor, on má své limity i v prožívání radosti, když překročí práh přirozené a příjemné radosti dostává se do vzrušení, pobídky nekončí, on už není radostným, už to není pro něj příjemné, on si často ani neví rady s tím co se mu děje, pobídek je nekonečně, je nucený na ně reagovat a nemůže jinak, dostává se do stavu provokativního vzrušení. Pejsek ze všech svých sil pro svého pána a jeho radost udělá vše, ale v každé takové hře přijde moment, kdy už je toho dost, my řekneme "DOST", ale pejsek řádí pořád, my se ho snažíme zastavit, ale on nereaguje, už se zlobíme, ale on neposlouchá a dál a ještě víc dovádí, už je i trochu protivný, ale neposlouchá náš povel ke klidu, k ukončení divoké hry, řádění. On našemu povelu nemůže vyhovět! Hrou se dostal do vysokého stavu vzrušení, to v něm zůstává a on neví, jak se ho zbavit, pro nás to byla jen hra, předpokládáme, že pejsek je na tom stejně jako my, ale on dal do hry vše, zvýšené emoce nedokáže sám zvládnout, tady právě potřebuje svého pána, aby mu s tím pomohl, dal mu možnost k odreagování, aby ho dovedl zpět ke klidu stejně tak, jako ho dokázal vzrušit, ale pán už se nestará a v pejskovi zůstává frustrace.

Každá činnost, kterou s pejskem děláme musí mít svůj jasný začátek, průběh a ukončení, ať je to hra nebo cvičení povelů, stále musíme být pro pejska čitelní a srozumitelní, stejně tak, jak umíme psa vzrušit, musíme umět ho vzrušení zbavit, zklidnit ho, uvolnit.

Klasická situace, kterou všichni známe je vítání, když přicházíme domů.

Každého z nás těší ta radost, kterou nám pejsek mezi dveřmi projevuje, chceme mu oplatit a ještě víc, než on nám, a tím ho vybízíme k dalším, ještě bláznivějším projevům, ale pozor, to už není radost, to už dostáváme psa do stavu vzrušení, ze kterého bude potom třeba ho vyvést, zklidnit, uvolnit. Toto je zrovna jedna z těch citově výraznějších situací, je třeba se postarat, aby probíhala decentně, radostně, emoce svého psa musíme mít pod kontrolou, nepřidávat mu, on sám se radostí dostává až na hranici, nemusíme mu jeho projevy oplácet stejnou měrou, tedy stejným blázněním a provokováním, on to od nás nečeká, ale potřebuje se na nás spolehnout ve svém prožívání, ukončení vítání. Když přijdeme domů, i když jsme tak strašně natěšení na toho chlupáče, nepodporujme jeho vzrušení, zklidněme ho tím, že se hned u dveří otočíme zády k pejskovi, pro začátek ignorujme jeho projevy a až on ubere, v ideálním případě se posadí, pak teprve se k němu otočíme, klidným hlasem se přivítáme, pohladíme a trpělivě vše opakujeme, dokud pejsek nepochopí, že klid je to, co nás přivádí domů, že teprve když on bude klidný, my vstoupíme domů a budeme se vítat. Musíme mu to takto ukázat, demonstrace, ignorace je pro něj mnohem srozumitelnější než hlučné povely, on to brzo pochopí, uleví se mu od vzrušení, protože on to dělal pro nás, protože si myslel, že se nám to líbí i toto nedorozuměni se zde skrývá. Pejsek se naučí vítat v klidu, věřte, že jeho radost z našeho příchodu nebude o nic menší.

Přirozené psí projevy, tedy ty, které se odehrávají ve smečce a které si pejsek nese v sobě i v našem společném životě jsou vždy zdvořilé, radostné, ale neobtěžující, pokud by se ve smečce choval pejsek příliš teatrálně, dala by mu to velmi jasně a velmi negativně najevo, i v přírodě, vše, co se odehrává nad limit je vzrušení, nadbytečná emoce, ve které se pejsek necítí příjemně. My jeho chování považujeme za projev nekonečné radosti, ale mýlíme se, ona tam určitě je ale přehlušená nadbytečným vzrušením, pokud se nepostaráme a pejskovi nepomůžeme s uklidněním, vzrušení v pejskovi zůstává, nezpracované se mění v neklid a ten je začátkem nepohody.

Je na každém páníčkovi, aby dobře odhadl, četl svého psa, aby dokázal správně stanovit limity a hranice, za které se už nejde, protože pejsek se spoléhá na vedení svého pána, proto jde i ve vzrušení až na hranici, je přece v akci se svým pánem a spoléhá se na něj, že on ho z téhle situace zase vyvede zpět ke klidu, dopřeje mu uvolnění, pejsek se poddá emocím a pak najednou je na ně sám, pána už to přestalo bavit, už se nestará, to je pro pejska nejen zklamání, ale i problém.

Další, velmi častý je také omyl potřeby projevu naší přehrávané radosti a nadšení při výcviku pejska.

Klasická situace, kdy při výcviku přivoláme pejska, on přiběhne a my ho už když přibíhá nadměrně povzbuzujeme, výskáme, sehneme se k němu, hladíme, poplácáváme, odměňujeme... Jsme tím pro pejska nečitelní, on naprosto neví, co bylo účelem, co splnil, co ne, jediné, co si z takové opakované reakce vezme, že právě tato reakce je smyslem výcviku, a tak se jí naučí a bude ji snaživě stále opakovat a podpořen stejnou, opakovanou reakcí pána ji bude ještě násobit a dovádět, opět ve stavu vzrušení, ve kterém se nedokáže soustředit, natož něco naučit a ani pochopit, co se po něm chce. Pejsek se opět dostává zase jen do stavu vzrušení, naštěstí venku má možnost se z něj vyběhat, ale výchova a výcvik se určitě nedaří. On se jaksi účastní všeobecného veselí, proto přiběhne, očekává, že bude následovat nějaký děj, kvůli kterému tak vyvádíme, to se neděje a proto tato metoda vždy časem ztrácí na úspěchu. Další problém nastává s tím, že páníček nebude při každém přivolání na ulici, mezi lidmi vždy takto výskat a nadskakovat a mávat, přejde k civilním způsobům a pak vše ztrácí smysl, jen vzrušení u pejska zůstává.

Přivolání je ten nejzákladnější povel, který se musí naučit každý pejsek, v klidu, spolehlivě, bez vzrušení.

Nechceme, aby náš pejsek musel sám řešit emoce, které jsou nad limit, nechceme, aby se z něj opakovaným emočním přetížením stával neklidný, nesoustředěný a frustrovaný pejsek, tak se starejme o jeho pohodu, uvolnění a zklidnění vždy, když se v projevech radosti dostane za hranici vzrušení, dbejme, aby se mu to nedělo, abychom si spolu užívali příjemnou radost a porozumění a bylo nám s tím druhým vždy prostě krásně.

--  Pro redakci  Světa psů  3/2022  --

Každý den jsou pejsci zachraňováni

Jsou pejsci, kteří se ocitnou v situaci, kterou neumí a nemohou sami vyřešit, potřebují naši pomoc, někteří ji potřebují zoufale, ale neumějí si o ní říct, sami to nedokáží, jsou odkázáni na vnímavé a ochotné lidi, kteří mají srdce otevřené, kteří se neptají po odměně a nepátrají po uznání, jsou tu pro potřebné pejsky, pro jejich záchranu.

Docela často slýchám větu: "Zachránil/a jsem psa z útulku", děkuji s vděčností děkuji všem lidem, kteří se nebáli komplikací, a naopak vidí ty přednosti a pro pejska si do útulku došli, jsem vděčná a děkuji, že je stále tolik milujících lidí, kteří dávají domov opuštěným, odmítnutým pejskům, vypovídá to o jejich dobrém charakteru a cituplném odhodlání. Všem, kteří si takto pejska osvojili s pokorou děkuji a s radostí každou takovou zprávu vítám, musím ale přiznat, že mám malou vnitřní, osobní výtku, nechci umenšovat chválu, která k takovému činu náleží, chci jen poodkrýt to, co předchází adopci pejska a kde já vidím podstatu záchrany, to, o čem se příliš nemluví, co je samozřejmé a při tom naprosto úžasné a obdivuhodné.

Dovolím si vás pozvat k jednomu příběhu, jednomu z mnoha, které obětaví lidé dennodenně řeší, chci vám ukázat cestu pejska v nesnázích, tu, kterou absolvuje před tím, než si ho osvojí jeho nový páníček, ten, který ho zachrání z útulku.

Tento příběh se odehrál v záchranné stanici PES nejvěrnější přítel - úžasná organizace, která od svého založení v roce 2015 ušla obrovský kus cesty, přibyly prostory, spolupráce s útulky, s veterinou, stále se rozrůstající počet lidí poskytujících dočasnou péči, a to vše funguje na bázi dobrovolnosti, na darech od veřejnosti na důvěře lidí milujících psy a ochotných umenšit své potřeby, poskytnout a udělat vše, co je třeba ve prospěch nechtěného pejska. Pejsek, který projde péčí této organizace přichází ke svému novému pánovi zdravý, socializovaný, načipovaný, kastrovaný, po krevních testech a pečlivém výběru správného lidského parťáka.

Tygr PLUTO zachráněný pejsek číslo: 1048

Na můj FB mi přišla zpráva od paní Mirky Milojkovič s žádostí o radu ohledně jednoho krásného pejska. Paní Mirka poskytuje v rámci spolku PES nejvěrnější přítel dočasnou péči přejatým pejskům a tenhle Pluto se už několikrát vrátil od lidí z případné adopce, začínají se u něj projevovat problémy v chování k lidem i psům, narůstá starost, co s ním, a jak vše vyřešit. Pluto byl odchycen 12/2020 jako toulající se pes v jedné vesnici a předán do Jimlínského útulku. Je to kříženec zřejmě luisiánského leopardího psa a staforda, zhruba 1,5 rok starý, váží 23 kg, jeho předchozí minulost je neznámá, jeho chování problematické.

Útulek se o Pluta staral, propagoval ho k adopci na svých stránkách, dbali na to, aby šel k někomu, kdo má se psy zkušenosti a umí jednat i s ostřejší povahou, ale náročnější kritéria žádný z uchazečů nesplňoval, nedařilo se najít nikoho vhodného.Přenechání problémového pejska nezkušeným lidem, nepřicházelo v úvahu, útulek bere vážně svou zodpovědnost za psa i případného nového majitele. Pluto zůstával v útulku, chodil na procházky s dobrovolníky, ale i s nimi se projevoval ostře. V útulku byl Pluto útočný na pejsky, s lidmi byl docela v pohodě, ale byl nešťastný, každou noc moc plakal, postupem času si pak v noci vždy pokálel a počural kotec, rozťapkal to až dostal exém do paciček.

Útulek spolupracuje s organizací PES nejvěrnější přítel, oslovil tedy paní Mirku s žádostí o umístění Pluta do dočasné péče, musel se léčit jeho exém, Pluto potřeboval suché vlídné prostředí. V březnu 2021 se paní Mirka Pluta ujala, Pluto byl z útulku už načipovaný, užíval ATB a roztok pro léčení paciček, Mirka ho vzala na veterinu, dostalo se mu celkového ošetření, byl naočkovaný, (péče je hrazená z vašich darů), Plutovi se ulevilo, potřeboval rodinu, u Mirky se začal zklidňovat. Pluto se zařadil do alba pejsků nabízených k adopci na stránkách PES nejvěrnější přítel, paní Mirka se ujala jeho výchovy a péče.

Paní Mirka má dvě děti, 16 a 18 let, již dříve adoptovaného pejska Megi Boc a aby toho nebylo málo, před třemi dny ještě adoptovala křížence Jagteriéra Jacka. S Megie nebyl problém, ale s malým Jackem bohužel byl, útočil na Pluta, řešení se našlo v přeorganizaci rodiny, dcera se i s Jagteriérem odstěhovala k tátovi. Paní Mirka má výborné, dlouhodobé zkušenosti s výchovou psů, stará se o ně, jako dočaskářka poskytuje pejskům mnohé ze svého života, má odvahu i přirozenou autoritu a pověstné psí srdce, ona je pro Pluta ten nejlepší člověk. Pluto se pod jejím vedením moc zlepšil a v červnu se začala realizovat adopce, která vypadala velmi slibně. Mladí manželé z Prahy za Plutem jezdili, brali ho na procházku a rozuměli si, dokonce byl i v pohodě s jejich miminkem, které k němu také brali, s rodinou se Pluto choval dobře a i manželé s ním uměli dobře komunikovat. Ale doma v nové rodině se po šesti dnech začal Pluto chovat útočně, vrčel a cenil zuby, když maminka chovala miminko, došlo i na malý útok a to byl okamžitý důvod pro návrat Pluta zpět k Mirce.

Paní Mirka měla už od začátku roku na červenec naplánovanou dovolenou, musela teď řešit, kam s Plutem.

Požádala kolegyni dočaskářku z Kadaně, ta souhlasila, že se Pluta ujme a že by u ní i Pluto mohl zůstat, než se mu najde nová rodina, aby se stále jen nestěhoval z jedné rodiny do druhé. Pluto byl vyléčený, částečně zklidněný, Mirka ho tedy odvezla ke kolegyni do Kadaně a odjela na zaslouženou dovolenou. Pluto se v Kadani choval docela dobře, jen prý projevoval separační úzkost a v noci vyl. Problém přišel s kamarádem, který se zastavil u kadaňské kolegyně na návštěvu, Plutovi vadil, kolegyně dočaskářka se proti němu ohradila a Pluto ji rafnul! Mirka byla na dovolené, kolegyně byla zraněná a vystrašená, Pluto cestoval zpět do útulku v Jimlíně.

V sobotu se paní Mirka vrátila z dovolené a v neděli ráno honem ujíždí pro Pluta do útulku. Tam ji vítají slovy:

"Vy jste s ním ušla takový kus cesty je výrazně víc v pohodě, než když byl u nás poprvé, jen v noci stále ječí, ale je mnohem lepší!"

Mirka slyšela, jak Pluto vyje v kotci, on už ji cítil, chtě být u ní, Mirka jen potichu: "Plutí.." a ten vyskakuje radostí, šťastný, že může odjet s Mirkou do jejího domova.

Tahle zkušenost ale vrátila Pluta v jeho chování zase zpět, doma vyjíždí na fenku Megi Boc a bohužel i po dětech, zakousl dvě morčata, když se k nim nedopatřením dostal, doma v přítomnosti dětí může být pouze s košíkem na tlamě... Mirka věnovala všechnu energii a čas k jeho nápravě, intenzivně s ním pracovala, zvládla s ním i kastraci a po nějaké době ho opět dostala do dobré kondice. V srpnu o Pluta projevila zájem mladá slečna Eliška z Prahy a zároveň dvě kamarádky z Pardubic, ty nakonec dostaly přednost, měly více zkušeností a nebyly tak pracovně vytíženy, tedy se mohly Plutovi více věnovat. Slečny začaly za Plutem dojíždět, braly s sebou na návštěvy k Plutovi i svou čivavu, Pluto si jí ani nevšímal, byl i v její přítomnosti v pohodě, zdálo se, že tentokrát je to vše jak má být.

Proběhly adopční formality a na začátku září Mirka odváží Pluta do Pardubic.

Jeho nástup nebyl dobrý, doma u slečen začal čivavu doslova lovit, napadl slečnu když ji bránila a tak již druhý den byl Pluto zase zpět u Mirky.

Postupně dostal Pluto Mirku až téměř na dno, ta se obává, co s ním bude, co s ním má dělat, naštěstí její skvělá rodina nedala nic znát, nevyčítá, pomáhá, i když je Pluto terorizuje, jsou ochotní k obětem a věří v dobrý konec, jsou velkou oporou. Mirka oslovila trenéra stafordů, leopardů, psího psychologa, kynology, chovatele, potřebuje se poradit, ale hodnocení a názory na Pluta se výrazně liší, dočkala se i nechtěného názoru: Zbavte se ho! , ale také pojmenování problému a v tom se všichni oslovení shodli: jste týraná manželka, máte doma despotického tvora, a syndrom týrané manželky!!!

V rámci hledání rad mi paní Mirka napsala i na můj FB, na začátku září mi přišla mess. s žádostí o konzultaci a přáním dát Pluta co nejvíc do cajku, než půjde opět o dům dál. Domluvili jsme návštěvu, přijela Mirka s kamarádkou Terezkou a Plutem.

Lehce jsem se s Plutem přivítala, on je divoký a radostný, skáče a dovádí, Mirka ho ovládá a vyrážíme na procházku. Beru si Pluta, abych poznala jeho reakce, Mirka mi vypráví všechny strasti. Na volném prostoru Pluta pustíme na couračku, je divoký, při potkávání jiného psa si ho Mirka bere na krátko a Pluto je útočný, ale na Mirku reaguje dobře, má i docela pěkné přivolání a odložení, je na něm ale hodně vidět, jaký zmatek se v něm odehrává. Na konci procházky jsem si byla jistá, že tady nejde o žádnou agresi, jen potřebuji kontakt s Conanem, zaběhla jsem pro něj domů a přivedla ho před Pluta. Ten napřed reagoval překvapeně, Conan mu předával svůj klid, postupně Pluto začal trochu útočit, ale vše bylo čitelné a zvladatelné, potřebovala jsem vidět ty reakce, protože při procházce jsem viděla vstřícného pejska, který má v hlavičce hierarchii hodnot, kterou si tvořil sám dle svých zkušeností cesty životem takzvaně "z ruky do ruky" , tvořil ji bez pána, i když mu Mirka mnohé ujasnila, je třeba mu ty hodnoty přerovnat. Conan mi při krátkém setkání potvrdil, že je Pluto v podstatě hodný pejsek, jen je vystresovaný a nerozumí některým věcem, které se mu dějí, proto reaguje přehnaně, to vše se dá spravit, jen je k tomu potřeba jeho pán, který si ho nechá, který s ním bude ochotný pracovat a žít. Dočasnost péče paní Mirky nedovoluje vytváření pevného pouta, na jehož základě by se dalo ve výchově pokročit a které Pluto tak potřebuje, k tomu musíme najít nového pána a s ním pracovat na převýchově a vazbě s Plutem.

I já vidím na Mirce syndrom týrané manželky.

"Pracujete s ním skvěle, ale nedostanete se dál, pokud si ho nepřipustíte víc k sobě, ale protože je to pejsek k adopci je nevhodné s ním navazovat pevný vztah, profesně musíte zůstat za hranicí sblížení, pak je jeho ovládání a převýchova velmi těžká."

Mirka začala uvažovat, že si Pluta nechá, cítila, jak ji Pluto vyzívá k otevření srdce bez omezení, ale ví, že když to udělá, už nebude možné Pluta dát jinému člověku, to by pro něj byl bedakl a zrada, rozhoduje se tedy, jakou pozici k Plutovi zvolit, zda si ho nechat, ví, že pokud se nesblíží nemůže se posunout ani jeho výchova, stojí před volbou, ani jedno řešení není tím lepším. Na druhé setkání Pluta s Conanem, jsme byli natěšení, my s Conanem jsme převzali odpovědnost, hlavně s velkou dávkou klidu a dostatečného prostoru pro realizaci Pluta, Pluto je na Conana zvědavý a Conan s ním nemá nejmenší problém, koriguje jeho výpady a já a Mirka Pluta podporujeme a konejšíme. Dnes chci se psy absolvovat jen běžnou procházku, žádný nácvik, dryl a povely, jen lehké uvolnění, to Pluto potřebuje ze všeho nejvíc. Když jsem Conana pustila na volno a Mirka pustila Pluta jen na couračku, začal Pluto postupně na Conana dorážet, hlídaly jsme je, já byla klidná, naprosto spolehnutá na Conanovu autoritu, klid a nadhled, Mirka se bála projevů Pluta, ale věřila nám, že mu Conan neoplatí a že mu neublíží. Po několika výpadech to zjistil i Pluto, začal zpracovávat tu situaci, uvolnil se a když jsme společně došli na malou loučku, kde měli psi dost prostoru, Pluto naplno popustil své emoce a stres, křičel na Conana, všechnu svou frustraci mohl konečně uvolnit, Conan ho jen korigoval, když byl jeho výpad příliš razantní, ale jinak ho s pochopením psa s podobnými zkušenostmi a s praxí trenéra zbaveného agrese nechával vykřičet se z jeho stresu, ti psi si rozuměli a věřím, že mu Conan řekl i mnohem víc, než jsem dokázala odkrýt. I paní Mirka potřebovala naši demonstraci klidu, viděla, že to s Plutem jde, ona je již přetížená, po návštěvě nám napsala, že z takových Plutových výpadů by byla jinak hodně nervózní, ale moje důvěra v Conana a náš klid se přenesl i na ní, je odhodlaná k novému plánu s Plutem.

Mirka po dnešní zkušenosti vytvořila nové album v nabídce Pluta k adopci, vše jsme tam poctivě vypsaly s vírou v odezvu od nového pána. V nabídce jsme uvedli i naše kontakty s tím, že obě budeme nadále s novým pánem spolupracovat na výchově Pluta, nebude na to sám. Mirka s Plutem začala pracovat jinak, promítla do přístupu naše rady a úlevu od strachu, ve společnosti Conana Mirka viděla, že Pluto potřebuje důvěru, obě jsme se shodly na tom, že je obrovský rozdíl, když bere člověk psa jako svého nebo jako dočasnou péči, pokud nebudou rychlé reakce na adopční inzerát na Pluta, Mirka byla odhodlaná pustit si Pluta víc do srdce, protože on nemůže zůstat bez vlády, ale to by znamenalo, nechat si ho?!

A pak přišel ten úžasný moment, na nové album zareagovala slečna Eliška, která měla o Pluta zájem již před měsícem, když ho viděla znovu v nabídce, okamžitě volala Mirce. Přijela za Plutem, znala jeho dřívější chování, nebála se ho a při setkání s Plutem sama viděla progres, viděla, že Pluto udělal pokrok, neváhala, byla si vědomá složitostí Plutovi povahy, my obě jsme byly připravené Elišce a Plutovi kdykoli k dispozici, pomoct, poradit, být oporou, Eliška a její přítel Václav věděli, že Pluta prostě chtějí.

Na začátku října proběhla u Elišky ze strany spolku předkontrola u ní doma, tak, jako u každého adoptovaného pejska, nezávislá kontrola podmínek a prostředí do kterých pejsek odchází, vše bylo v pořádku, pak ještě před konečnou adopcí přijeli za námi, Mirka, Pluto a Eliška.

Eliška je sportovní děvče, už má k Plutovi vztah, věřím, že si bude umět poradit a stále jsme tu pro ně my, připravené pomoct.

Eliška si vedla a korigovala Pluta a my s Mirkou jí vyprávěli o Plutovi, především jí upozorňovaly na všechny možné krizové situace a podněty se kterými musí počítat a být připravená, myslím, že jsme ji prostě úplně obyčejně strašily, ale zároveň se snažily dát všechny rady, které jsme u Pluta považovaly za důležité, ani to Elišku neodradilo a 15.10 si přijela spolu se svým přítelem k Mirce pro Pluta.

Mirka adoptované pejsky ke klientovi vždy odváží sama, ale u Pluta to bylo opačně, měl sbalený baťůžek a do toho auta si s ním musel nastoupit sám, do téhle rodiny sám aktivně přijel a zůstal.

S Eliškou a Plutem se vídáme, s Conanem jsme jim k dispozici, jako první zbavila Eliška Pluta jeho jména zatíženého negacemi, láskyplně ho oslovuje Bernard, posílá krásné fotky z jejich soužití, na kterých vidíme šťastného psa se svou rodinou, píše zprávy i o tom, že na ní Bernard vyjel, kousl, ale píše, že kvůli tomu ho vracet nebude, Eliška mu otevřela srdce a řeší co je třeba. V poslední zprávě popisuje setkání na ulici, pán obdivoval Bernarda slovy:

"Vy máte ale krásnýho tygra, ten bude dobrej, to je perfektní pes!"

Díky Mirko, díky Eliško!

--   Rozhovor pro Radiožurnál   12/2021     ZDE  --                                  

--  Pro redakci Světa psů  12/2021  --

Obětavost a snaha vytváří vzácné pouto

Ve světě psů, krom všeho krásného existují i starosti, problémy a smutná místa, především útulky jsou vnímány s nádechem toho smutku. Pracují zde lidé, kterým nejsou osudy psů v nesnázích lhostejné, vážím si všech, kteří se nebojí pomoct, postarat se, každý den jsou psi zachraňováni, a to zmírňuje můj pocit smutku. Stejně tak si vážím každého člověka, který si vezme psa z útulku, děkuji za to rozhodnutí, dát odmítnutému pejskovi nový domov, milovat ho.

Osvojení agresivního psa z útulku

Do útulků přicházejí i pejsci, kteří jsou něčím poznamenaní, zde se ho ujmou zkušení lidé, kteří dokáží s takovým psem pracovat, pomoci mu po psychické i fyzické stránce, dát pejska "do pořádku" a pak mu najít správného páníčka a domov. Ne vždy to probíhá úplně ideálně, ale konečný výsledek máme vždy především ve svých rukou!

Natalie a Zora

Na můj FB dorazila žádost o konzultaci: "Máme fenku cca 2letou z útulku, je s námi 4 měsíce, v ceku pohodová, jenom kontakt s pejsky je nevyzpytatelný, ráda bych se naučila, jak jí pomoci, aby nebyla zježená a útočná." Ráno jsem se setkala s velmi příjemnou dámou Natálií, kladný vztah ke sportu je nepřehlédnutelný a jednání velmi milé. Fenečka je střední velikosti, velmi zajímavý kříženec jasného naturelu lovce a čistých genů přirozené, prapůvodní rasy, připomínající psa dinga.Během procházky získávám informace z rozhovoru i z chování paní a jejího psa.Paní Natali mi vypráví, jak s manželem, navštívili útulek, tam vzali Zorku, která jim byla presentována jako bezproblémový pejsek vhodný pro začátečníky a vhodná do bytu, na klidnou procházku. Po dvou týdnech se sem vrátili opět jen na procházku, překvapeni, že ten pohodový pejsek je stále tady, vzali ji znovu na procházku, při návratu se jich paní z útulku zeptala: "Tak si jí berete? Jestli jí chcete tak hned, já mám i jiný zájemce." I když manželé uvažovali o tom, že si časem psa pořídí, tato procházka neměla být ta rozhodující, nicméně se nechali ovlivnit naléháním, souhlasili a okamžitě si vezli Zorku domu. Cestou nakoupili vše potřebné, sami překvapeni, stali se novými páníčky Zorky. Doma Zorka byla v klidu, zalezla si do pelíšku, pod sedačku, nijak se neprojevovala, byla spíše reservovaná, ale klidná. Ovšem venku, během prvních procházek to přišlo. Zorka vyráží na kolemjdoucí psy, útočí s vysokou razancí, nečekaně a ostře, Natali ji vždy musí vodítkem strhnout zpět, Zorka kouše kolem sebe, je velmi ostrá.

Pro Natali je to její první pes, hledá chybu u sebe, studuje všechny informace z internetu, z literatury, zároveň nachází trenérku poblíž bydliště, chce se naučit, jak porozumět chování Zorky, jak reagovat, jak pejska vychovávat. Trenérka při první návštěvě zhodnotila Zorku jako agresivní a nebezpečnou, nastolila tvrdé zacházení: "donutit a zlomit", škubání vodítkem, povalit psa na bok a zalehnout, tvrdá manipulace byly jejími prostředky a Zorka se samozřejmě přirozeně bránila. Paní trenérka tak, jako většina lidí v Zorce vidí psa dingo, tedy těžko vychovatelného psa. Paní Natali sama ve výchově nezkušená chtěla věřit, že je to vše třeba, když jí ale trenérka zadala úkol koupit pro Zorku kovový náhubek, který je prý nutný k další práci, protože trenérka bude neposlušnost a vzdor Zorky trestat údery holí přímo do košíku, proti útočící tlamě...i nezkušené Natali došlo, že tohle nebyla dobrá volba, odvedla Zorku a hledala jiného trenéra. Našla dalšího, ten byl trpělivější, ale i on doporučil tvrdší zacházení a el. obojek. Natali stále hledala, vzdělávala se, učila se a podlehla i doporučení nasadit Zorce el. obojek. Sama už ale cítila, že k Zorce je třeba zvolit jiný, ohleduplný přístup, který ji bude zklidňovat a podpoří budování jejich vzájemného pouta.

Oslovila nás tedy, pro naši presentaci práce pozitivním přístupem.

Na procházce

Pustli jsme Zorku na volno, potřebuji vidět jejich interakci, Zorka se od nás pozvolna odpojí, vyčuchává si, na zavolání docela ochotně přiběhne, dostane pamlsek, ovšem moc brzo, nezaslouženě, k tomu moc povelů a povídání. Hrála jsem si se Zorkou, trochu provokovala a Zorka hned vyráží naplno, bez limitů, kousala by, je tam trochu ten dingo v ní, jde hned do ostrý akce. Je ale i milá a komunikativní, navazuje neustále oční kontakt, ale zatím nedostává správnou odezvu od paní Natali. El obojek už jí Natali nedává, ten by jen násobil nejistotu Zorky, to byla špatná volba. Když jsme potkaly psa, Zorka si ho do poslední chvíle nevšímala, pak ale okamžitě, v podstatě bez příčiny vyrazila, pes si jí ani nevšímal, ona ale vylítla s plnou razancí, prostě to musela udělat. U dalšího psa se krčila a ježila už když ho viděla z dálky a útočila ještě, než se přiblížil a u dalšího to nechala být a ani si ho nevšimla. Paní Natali je nervózní a trochu vystrašená, naštěstí, jako trénovaný sportovec rychle reaguje, Zorku vždy okamžitě stáhne i za cenu škubnutí vodítkem, které Zorku katapultuje dva metry zpět.

Domluvily jsme si další schůzky, tentokrát s Conanem.

Trénink s Conanem.

Natali a Zora čekají na smluveném místě u hřbitova, dám jim pokyn, aby šly před námi pomalou chůzí cestou na louku, my se připojíme, zezadu se postupně přibližujeme. Zorka zatím Conana neřeší, obcházíme louku, tam už je Zorka neklidná, my s Conanem jdeme téměř vedle ní, Zorka zaútočí, Natali ji stáhne, Conan nereaguje a pokračujeme v obcházení louky. Zorka je nesvá z přítomnosti jiného psa, opakuje výpady, ale zjišťuje, že zůstávají bez odezvy, je vidět mírné uvolnění, já jsem spokojená, protože vidím dobré reakce, Natali je nervózní, vidím její obavy, předává je Zorce, ale to vše je teď přirozené, budeme se učit, jak s tím pracovat. Při rehabilitaci pejsků pracuji především s emocemi, díky Conanovi, který dokáže připravit pro pejska ty správné podmínky, mohu rehabilitovaného psa manipulovat k prožívání žádoucích emocí, Conan jej zklidňuje a ukazuje mu, co má dělat, spolu se nám daří pejska uvolnit, ale mnohdy je třeba "přepnout" emoce i u pána/paničky.

Poslala jsem Natali a Zorku na okraj louky, Conana jsem odložila u stromu vprostřed louky, bez velkého vysvětlování jsem si došla k Natali pro Zorku, tu jsem obtočila vodítkem kolem hrudi, tedy pro ni nepříjemně a odváděla jsem ji pryč od Natali. Potřebovala jsem vidět jejich reakce, a hlavně jsem potřebovala přepnout Natali ze strachu z útoku Zorky do obranářského postoje za svého psa, když ji ta Emili takhle spoutá a drze ji odvádí...Povedlo se, reakce obou jsou výborné, Natali si přebírá svého psa s odhodláním ji bránit, Zorka hledá u Natali oporu a útočiště, můžeme pokračovat. Natali vede Zorku, obchází Conana stále blíže k němu, Zorka zanechala výpadů, ale bez přerušení štěká na Conana, ten jí oplácí stejně, ale je to jen "ukřičený" štěkot, ne výstražný, Zorka zjistila, že se tady může vykřičet na psa, který z toho nebude dělat vědu, jen jí stejnou měrou odpoví, a to je pro Zorku uvolňující a pozitivní zjištění. Pokračovali jsme pak dlouhou procházkou, Zorka ještě musí být stále na vodítku, a tak i já nechávám Conana na vodítku, aby se necítila v nevýhodě, Conan je v klidu a Zorku už začíná ten velký pes zajímat, už se párkrát během chůze pokusila o přiblížení a očuchání, nesměle a s obavou, ale je to úspěch, můžeme pokračovat ve výcviku.

Hodnocení:

Na Zorce je znát její frustrace z temných prožitků, byla nalezena jako toulající se pes, má zmrzačený ocásek, je mlaďoučká, ale když ji dala Natali kastrovat dozvěděla se, že Zorka už rodila, nikdy nebudeme vědět, co se jí stalo, můžeme jen číst z jejích reakcí. Zorka bude vždycky ostrý pejsek, má to v genech, je trochu cholerická díky prožitým problémům, je příliš ve střehu a nemá vštípené přirozené psí pochody od: 1)vidím psa, 2)zhodnotím, 3)komunikuji, 4)reaguji... Zorka vynechává přirozené kroky, má jen: vidím - reaguji a pokud reaguji, tak obranou/útokem, protože se obávám na základě svých špatných zkušeností. Je třeba jí vrátit ty dva kroky do přirozeného modulu. Zora je v podstatě bázlivá, časem může být závislá na paničce, bude spokojená se svou smečkou, ostatní nepotřebuje, doma je hodná a v pohodě a spokojená. Natali se jí věnuje, dopřává jí dostatek pohybu, denně cca 6-8km, Zorka má fyzické vyžití a dobré zázemí. Paní Natali musí upravit komunikaci, používá příliš často a hodně napomínání, zbytečných informací, neopodstatněné odměňování a příliš často a moc brzy. Musí dát komunikaci řád, jasné povely bez emočního balastu a dávat vlídné pochvaly ve správnou chvíli, upravit své představy realitě, rozvinout vše, co Zorka nabízí. Výchova Zorky bude v míře její fyzické a genetické výbavy a schopností paní Natali, my pomůžeme upravit jejich reakce. Ony spolu tvoří fungující jednotku, navzájem si předávají emoce, reagují na sebe!

Učí se obě spolu od sebe navzájem, to je kouzlo začátečníka...

Během dalších setkání jsme pracovali na sbližování Conana a Zorky, fixování správných reakcí, Conan je trpělivým vůdcem, předává pozitivitu, pracuje na osvojení správných reakcí, napomene tam, kde je třeba. Zorka musí mít důvod opustit své návyky a primárně se chtít spoléhat na Natali, to je smysl naší práce. Neustále opakuji: "Buďte důsledná, vlídná, ale nekompromisní, ukažte jí, že Vaše rozhodnutí je lepší a správné, získejte důvěru, ale tu už vlastně máte!! Jste její oporou a bezpečím!"

Naše poslední setkání u rybníku bylo úžasné, Natali a Zorka už jsou tým, obě se moc naučily a udělaly obrovský pokrok. Hráli si, Zorka dováděla jak štěňátko, ostrost v projevu jí zůstává, ale Natali to má pod kontrolou.

Obdivuhodná Natali svou odpovědností, láskou a inteligencí, dokázala to, co málokdo.

Jsou s manželem, synem a Zorkou skvělá smečka, ve které se všichni cítí dobře, gratuluji a děkuji za takový úspěch, obě odvedly velký kus práce.

-- Pro redakci Světa psů 11/2021 --

Psy vychováváme, aby mohli být šťastní

Dobrej trenér Špatným zacházením propadl pes Conan těžké agresivitě. Po zbavení se vlastní agrese, překonání všech problémů a absolvování citlivého výcviku dnes odvádí skvělou práci a jako asistent trenéra při rehabilitaci takzvaně problémových pejsků. Jeho zkušenosti a empatie ke psům, kteří jsou pohlceni stejným problémem jako byl kdysi on, jsou nenahraditelné, jeho asistence a komunikace s rehabilitovaným pejskem je klíčová.

Pokud se pejsek jen krmí a nechá se bez vedení růst, jak se mu zlíbí, bez výchovy, nebude šťastný a brzo nám to začne říkat, třeba i hrubým způsobem. Pejsek se narodil do smečky, rodiny, která ho od prvního dne obklopuje, je tvor společenský, potřebuje ostatní psy, své lidi, komunikaci s nimi, pochopení a interakci, soužití, pravidla a oporu.

Přinášíme nahlédnutí do jednoho našeho tréninku s tímto tématem.

Při tréninku máme s Conanem rozdělené role, první polovina tréninku je moje starost, pro tu nechávám Conana poblíž, on mě bedlivě sleduje, hodnotí, napovídá mi, ale zůstává stranou a v klidu. Já si beru rehabilitovaného psa, potřebuji se pro trénink stát jeho autoritou, fyzicky ho ovládnout, ale nevyprovokovat, zklidnit, navázat důvěru a komunikaci. Pejskovi ukážu, že pro příští hodinu jsem já jeho vůdce, na mě se může spolehnout, jsem tu pro něj a nedovolím, aby se mu něco stalo, nic mu nehrozí, částečně si ho podvolím, co nejvíce ho zklidním a uvolním. Když máme navázanou komunikaci, začínám zapojovat do práce Conana.

III. Agrese získaná nedostatečnou socializací, polidšťováním, výchovou bez autority a důslednosti

Rehabilitace Max

Tentokrát za námi přijedou mladí manželé z Plzně, poslali fotky krásného dvouletého labradora, ale prý začíná útočit na kolemjdoucí psy a je to nepříjemné, vykazuje agresivní reakce, už zažili pár složitých situací, s pejskem už dlouho raději nechodí vůbec ven, je jen na zahradě, nechtějí riskovat nějaký malér. Labradorů, které lze označit za agresivní, není mnoho, labradoři jsou psi skutečně milující člověka i ostatní psy, obávám se, s čím přijedou, zda se pejskovi něco vážného nestalo. Jsou plemena, která mají k agresi blízko, ale labrador to rozhodně není, bolí mě srdce jen při pomyšlení na agresivního labradora.

Rodinka přijela včas, čekám před domem a z auta vystupuje krásný, světlý labrador, s velkou, širokou hlavou, bohatou srstí, takový medvěd k pomazlení. Pán si ho připnul na vodítko a už je vláčený Maxem po chodníku, ke zdi a zpět, Max ignoruje všechny povely. Vzala jsem si od pána vodítko, Max se na mě podíval, zabral vší silou a už zase táhne za něčím, co ho zajímá. Nevadím mu, nezlobí se na mě, bere mě jako běžnou součást procházky, prostě na druhém konci vodítka je vždy nějaké závaží, s tím si poradí, prostě je naučený tahat, jeho obojek se mu zařezává do krku a při tom kašle dávivým kašlem poškozené průdušnice.

"Takhle tahá pořád a ten kašel vám nevadí?"

"Jo, on prostě tahá, no asi má ten krk poškozenej, to už nám říkalo víc lidí."

Posadila jsem si Maxe a povídala si s ním, uklidňovala ho a navazovala kontakt. Párkrát se mi nesměle podíval do očí, ale stále těkal pohledem v prostoru, bázlivě vysílal signály ke svým páníčkům, více k paní, projevoval nejistotu, chtěl podporu, ta ovšem chyběla. Vidím, že takhle to mají mezi sebou vždy, Max je zvyklý na opuštěnost, řeší si vše bez sebemenší opory svých pánů, od nich přichází jen neporozumění, či snad nezájem. Předala jsem jim Maxe zpět, poslala je na cyklostezku, aby tam na nás počkali, ukázala jim cestu, dívala se za nimi, slyšela vzdalující se dávivý kašel Maxe, on táhl svého pána za sebou, ten se mu snažil bránit, Max nemohl dýchat, manželé se navzájem o Maxe přetahovali, navzájem se poučovali, byl to jen marný boj. Došla jsem si domů vyzvednout Conana, ten už má důležitý výraz na mordě, už ví, že jde do práce, je vzornej, je dospělej. Přicházíme na domluvené místo u cyklostezky, manželé s Maxem na nás čekají, já si beru Conana za obojek, abychom je uklidnili a ukázali, že mám Conana pod kontrolou, ale hlavně, abychom my dva spolu měli mezi sebou komunikační spojení.

Pomalu se blížíme, pán má Maxe na vodítku, ten už nás zaregistroval. Já hned posadím Conana, aby tím řekl Maxovi, že mu od nás nic nehrozí, ale Max táhne pána k nám, dávám jim povel k zastavení, pán trhnutím a mírným bojem donutí Maxe zastavit, zůstává stále zapřený protivahou na napnutém vodítku, Max si lehne, hlavu k zemi, přikrčí ji mezi přední nohy: grimasu zabijáka, varovný pohled zespoda, odhalené zuby, vnímám Conana a ten mi říká: "Pozor!"

Zůstáváme na místě, Conan stále sedí, čte si Maxe a při tom mu demonstruje klid, Max zabral, strhl pána, ten za ním jen vlaje, Max útočí na Conana, razantně a opravdu útočí!

Ten krásný labrador vyráží, nohy se zahrabávají do země, přivřené oči, ohrnuté pysky, pohazování hlavou, vyceněné zuby, vrčí a při tom zní i jeho hluboký hrdelní štěkot, je za krk pověšený na obojku, staví se na zadní, trhavě odskakuje do stran a hlavně vpřed, na Conana... Ten se postavil, vypjal svou hruď a úsečným štěkáním varoval Maxe, že tohle není dobrej nápad, naznačení výpadu a obrany Maxe překvapilo, ale Max i tak chce útočit, je třeba odvrátit hrozící konflikt, Conan výstražně štěká, oba couváme a vzdalujeme se od Maxe:

"Tohle není dobrý, to není dobrý, odveďte Maxe dozadu k lavičce a počkejte tam."

Pán odtáhl vzpouzejícího se Maxe. Paní odešla s nepříjemnýma poznámkama na druhou stranu.

Conan zůstal v klidu, ale napruženým tělem, postavením uší a ocasu, pohledem vyjadřujícím výstrahu mi oznámil vše, co jsem potřebovala vědět. Odvedla jsem si ho opačným směrem k zábradlí, tam jsem ho přivázala vodítkem, poprosila ho, aby tam zůstal, aby byl v klidu, pomohl mi:

"Conánku, děláme trenéra, zůstaň, v klidu, pomáhej, jsi trenér."

Slovo trenér je naším kódem, pod kterým jsem si Conana vycvičila, a vyžaduji od něj spolupráci v krajních pracovních situacích, kdy musí na emoční podněty reagovat jinak, pracovně. Conan pochopil, seděl, čekal a pracoval.

Došla jsem si pro Maxe, bez velkých diskuzí jsem si ho od pána vzala a vedla ho po cyklostezce pryč směrem od Conana i manželů, potřebuji s ním být sama. Držím si ho na krátko, vnímám jeho vzrušení a překvapení z mojí manipulace, postupně se s ním rozběhnu, v poklusu, který ho uvolňuje, ho manipuluju k běhu u mojí nohy. Max se velice brzo poddal k pasivní spolupráci, vyhovoval mu pohyb a má demonstrace klidu a bezpečí, odevzdal se činnosti a komunikaci, která ho zajímala a byla mu příjemná. Odběhli jsme dostatečně daleko, Maxe jsem pustila a hravým způsobem jsem s ním lehce probrala povely, neumí je, ale baví ho naše hravá spolupráce a jasná komunikace, už je můj. Věnovala jsem dost času uvolnění Maxe, on nemá problém s tím mě poslouchat, je chytrý a brzo pochopil, co po něm chci, zapojila jsem i humor a viděla jsem, jak rád se účastní zábavy, ten pejsek má problém především se svými páníčky. Tím se ale problém nestává menším, naopak. Max je závislý na lidech, kteří mu nerozumějí, je tím frustrovaný a permanentně v nepohodě, která může časem vygradovat i hodně nebezpečně.

Pro další práci potřebuji zapojit Conana. Blížíme se s Maxem ke Conanovi po opačné, vzdálenější straně cesty, Max mi jde těsně u nohy, žádá si pocit bezpečí, který mu nabízím. Conana obcházíme obloukem, bez diskuzí vedu Maxe, možná trochu tvrdě z pohledu manželů, ale Max se podvolil a pod mým vedením neútočí, zapomněl na tahání, Max jde s hlavu rovně ve směru chůze, uvolněně, bez obav, nemá problém s autoritou a respektováním druhého, psi navazují tichou komunikaci. Obcházeli jsme Conana ze začátku velkým obloukem, postupně jej zmenšovali a blížili se víc ke Conanovi i manželům. V jejich blízkosti Max okamžitě vycítil jejich nervozitu a začal opět se svým útokem, ihned jsem ho stáhla, dala mu jasný příkaz k chůzi opačným směrem, manžele jsem požádala o vzdálení se. Conan nereagoval, Max se mi poddal, šel vedle mě a sám se té situaci divil, protože začínal pomalu chápat.

Když zbavuji psa nežádoucího chování, či reakcí, naprosto nestačí jen zákaz, odmítnutí, (ne, nesmíš, nech, fuj), či fyzické bránění, odtažení psa, ale je nutné ve chvíli, kdy psovi zabráním ve špatné reakci mu současně poskytnout i řešení, tedy nabídnout jinou činnost, odběhnutí, uvolnění, komunikaci, hru, jednoduše: tohle nedělej, ale dělej toto a já ti s tím pomůžu...Bohužel Max zná jen bránění a věčný boj se svými páníčky.

Zjednodušeně: Při špatné reakci jsem Maxe stáhla a nabídla mu chůzi: nepříjemné-útok jsem nahradila příjemným-chůzí

Přidala jsem znovu do mírného poklusu, protože pohybem se setřásá stres a napětí, jemně jsem Maxe poplácávala při klusu chlácholivým gestem po rameni, uvolnila jsem stres Maxe, on chápe, jeho reakce na podněty jsou pozitivní, vracíme se zpět ke Conanovi. Tentokrát blíž, ještě jednou a znovu, opakovaně obcházíme Conana. Max je pod pevným vedením, má jasně dané hranice, dostává klid Conana, jeho odezvu, moje pochvaly, řád a vjemy, které Maxe zajímají. Postupně se vždy u Conana na chviličku zastavíme, Maxe zajímá tahle nová situace, způsob komunikace, kterou může absolvovat s pozitivním vnímáním, pod mým vedením a spoluprací s Conanem.

Ten největší díl práce tady odvedl Conan, protože zůstal v klidu, ne že by si Maxe nevšímal, když on útočil, Conan mu správným způsobem, krátkým štěkáním, dal najevo: "Neobtěžuj mě", a pak ignoraci a klid, nezájem o konflikt, a to je to, co já bych Maxovi nikdy nedokázala zprostředkovat, díky tomu jsem mohla Maxovi nabízet chůzi místo útoku, Conan vychovával a já pomáhala. To nejpodstatnější je správně cílená ignorace, kterou Conan Maxovi předával, ta má v téhle komunikaci největší význam. Negradovat argesi, nereagovat na ní. Pak už byl před námi jen ten zásadní krok pustit oba psy z vodítek. Já už věděla, že Conan má nad Maxem navrch, že už si ho částečně podřídil a že ho zvládne, aniž by si museli ublížit, a bylo poznat, že Conan Maxe zajímá. Držela jsem Maxe za obojek levou rukou, Conana odepla a držela za obojek pravou a s oběma psy jsme kráčeli směrem k manželům. Nedošli jsme až k nim, ještě jednou jsem se se psy otočila a odešla dál od stresujících páníčků, když jsme se k nim pak znovu přibližovali, viděla jsem strach v jejich očích, slyšela:

"Vy máte oba psy? Snad je nechcete pustit?!!"

Nepotřebujeme předávat Maxovi jejich strach, výstrahu a stres.

Odešli jsme od nich, v dostatečné vzdálenosti jsem pustila Conana, aby předvedl Maxovi svou výhodu, pak i Maxe, zůstala stále mezi nimi, kdyby nastal konflikt, abych Conanovi pomohla, ale Conan to měl pod kontrolou. Když Max začal znovu vrčet, (protože už neměl mou oporu, musel to zkusit), Conan ho zchladil tvrdým bodyčkem, s rozběhem dvou skoků mu uštědřil ránu ramenem do jeho boku, to je výborný chvat, který jsme se naučili (vlastně se ho naučil a vymyslel sám Conan), je to napomenutí bez zubů, nečekané a nezvyklé, každého psa ta rána do lopatky překvapí a tím vypne jeho úmysl.

Pak už jsme všichni zamířili do parku, pořád jsem měla Maxe pod kontrolou, on mě respektoval, neměl problém s mými příkazy, to jeho páníčkové ano, blábolili na něj šišlavý nesmysly, které Max neposlouchal, jejich výzvy ignoroval. Smutné bylo, že se jim ani nechtěl pochlubit, v této situaci, kdy pes zvládne náročnou situaci, (on si to moc dobře uvědomuje), se chce vždy podělit o úspěch se svým pánem, od něj si žádá pochvalu, ocenění, Max nic takového nechtěl. Já i Conan jsme Maxe chválili a povzbuzovali, Conan jemně korigoval Maxovo chování, já dávala povely, Conan Maxovi ukazoval, co má dělat, krásně spolupracovali, pak se i vykoupali v malém rybníčku a rozběhli se po louce. Pořád byla nutná kontrola a vedení ode mě i od Conana, ale Max se poddal, po čtyřiceti minutách už prostě jen chtěl mít klid a jen se poflakovat s kamarádem po louce, líbil se mu ten srozumitelný přístup, komunikace a parťák pro spolupráci a pak i hru.

Byla to první návštěva a pro Maxe první setkání s cizím psem, při kterém zjistil, že není třeba útočit, tedy se bát, že si může hrát a nic mu nehrozí, jen musí uvěřit v oporu. To nejpodstatnější je naučit manžele, jak důvěru a oporu Maxovi zprostředkovat. Bude to ještě hodně práce, než se tenhle labrador dostane do pohody. A to především práce s jeho páníčky. Kdyby se mezi sebou přestali hádat o způsobu vedení, přestali šišlat, zacházet s Maxem jako s batoletem a jednoduše se začali starat, dost by to pomohlo. Max se nemá o koho opřít, jeho páníčkové mu nerozumějí, nemají ponětí, co pes potřebuje, pletou si ho s dítětem, ale klidně by ho uškrtili, místo povelů jen nesrozumitelně blábolí a nedávají Maxovi vedení a řešení situací. Max je z jejich přístupu frustrovaný a chová se proto jak starý vzteklý pes, jeho vztek pramení z nepochopení a totální psychické samoty.

"Musíte mu okamžitě dát postroj a ten krk léčit, kam myslíte, že to jeho kašlání asi povede? A naučit se ho vést bez tahání, ukážu vám jak, to se musí řešit, on s tím nemá problém, vy jste jeho problém."

"No, oni nám to už říkali, že by měl mít postroj, ale když on labrador v postroji vypadá divně."

"Sám postroj to stejně úplně nevyřeší, ale ten obojek musí dolů, takhle mu ubližujete, vám nevadí, že mu působíte permanentní bolest?"

.....

"Maxe musíte socializovat, s tím vám pomůžeme, musíte se naučit s ním jednat, rozumět mu, být důslední, vychovávat psa, přestat ho obtěžovat rolí náhradního dítěte!"

To, co mi dělá největší starost, je, že nemají se svým psem navázanou vůbec žádnou komunikaci, naprostá absence očního kontaktu a respektu. Max to prostě vzdal, potřebuje oporu od své rodiny a tady ji vůbec nemá, když jdou na procházku, tak mu prý v ničem nebrání a prostě ho nechávají, ať si dělá, co chce. Pořídili si ho místo dítěte, očekávají, že bude reagovat jako dítě a zlobí se na něj, za jeho šelmovitost. Nešťastný labrador vzal řešení do svých tlapek, cítí se ohrožený, protože ví, že je sám, tak volá o pomoc předváděním agresivity. Max sám o sobě je dobrý pes, ale s těmito lidmi by mohl být skutečně agresivní. Musím vymyslet, jak ty lidi naučit žít se psem a starat se o jeho pohodu a zdraví.

Rozloučili jsme se s úsměvem, byli nadšeni, když viděli Maxe poslušného a spokojeného, snad se mi podařilo vzbudit zájem a vlít energii do jejich vztahu, viděli, že mají milého psa, který si chce v pohodě užívat svůj život. Věřím, že manželé chtějí udělat a změnit vše, co je třeba a za pár týdnů budou všichni, a hlavně Max, úplně spokojeni, ve zdraví, bez kašle a s radostí na procházkách i doma, v celém svém životě.

"My odjíždíme s úplně jiným psem, než s jakým jsme přijeli..."

Děkuji, vím, že to mysleli jako pochvalu, přes to cítím lítost. On není úplně jiný, on odjíždí jen přirozeně svůj. Tak razantní proměna psa ukazuje v jak totálním nepochopení pes žije a bohužel vím, že pokud se to nezmění, měl by tenhle labrador velkou šanci stát se agresivním.

Připravila jsem pro manžele kompletní plán převýchovy, při tom nelze oddělit psa od rodiny, je podstatné převychovat všechny, zejména v případě, kdy jsou zdrojem problému především páníčkové. Pracujeme už několik týdnů, úspěchy Maxe jsou standartní a dobré u páníčků je to někdy složité, ale opravdu se snaží, věřím, že to nevzdají.

Příště: IV. Osvojení agresivního psa z útulku

-- Pro redakci Světa psů  10/2021 --

Starého psa novým kouskům nenaučíš?

Důvody pro pořízení psa bývají různé, většinou plné emocí a očekávání. Jsou ale i případy, kdy jde o čistě pragmatické rozhodnutí, jen proto, že byl vždycky u baráku pes, pořídíme si dalšího, bez otázek a odpovědí po kvalitě života psa, po jeho potřebách.

II. Agrese vypěstovaná neporozuměním a nesouladem, neplněním potřeb psa / vyšší věk a mladý pes

To základní, na čem stojí emoční život psa je jeho vztah ke svému pánovi. Pes je vždy vstřícný a plný očekávání, je nastavený tak, že jako první hledá spolupráci s člověkem, když ji ale nemá řeší si život po svém. Pokud je jeho pán uzavřený a má jen omezený vztah a komunikaci ke zvířeti, začíná tento rozpor sílit v neporozumění, zklamání a frustraci, která je u psa spolehlivou cestou k agresi. Pes potřebuje vedení a oporu svého pána, pokud je nemá, velmi brzo přestane respektovat člověka, který mu nic nedává, pes nemá důvod se mu přizpůsobit, zjistí, že je na to sám, začne se prosazovat jako šelma - agresí.

Rehabilitace Rozina a Hugo

Manželé důchodového věku, bydlí na okraji města, mají krásnou, velkou zahradu, v jejím rohu kotec, kde byl vždy pes. Před pár týdny je opustil jejich poslední, a tak si hned pořídili dalšího, fenečku boxera, vždy měli boxera, jsou na něj zvyklí, do kotce se nastěhovalo malé štěně, holčička Rozina. Rozina má v koutě kotce zateplený malý přístřešek, prý je jí tam dobře, každý pes u nich takto žil a nikdy nebyly problémy, když je bouřka nebo velká zima, bere jí paní do předsíně, ale jinak je Rozi v kotci. Kolem kotce má ohraničený prostor pletivem, zhruba 50m2, má si kde hrát, kde spát a jídlo dostává pravidelně. Manželé chodí kvůli svému zdraví každý den na procházku cca 2 km, oba mají problémy s klouby a hned od začátku berou Rozi sebou. Není to procházka pro vyvenčení psa, jejím účelem je ujít danou trasu pro zdraví manželů a bez komplikací, proto je Rozi celou cestu uvázaná, nesmí k ostatním pejskům, je držená nakrátko u nohy pána, neustále omezovaná a káraná. Po 8 měsících věčného dohadování se naplno začal projevovat temperament Roziny, prý je doslova k neutahání, venku, když se jí povede vyškubnout z vodítka vždy uteče, útočí na druhé psy, absolutně neposlouchá.

Manželé usoudili, že je moc divoká, a tak potřebuje někoho s kterým by se vyřádila, pořídili jí psího kamaráda. K Rozině přibyl stejně starý boxer, kluk Hugo, přišel z podobných podmínek, od manželů, kteří ho nezvládali a rádi se ho vzdali. Oba pejskové se prý bez problémů seznámili a po pár dnech se sžili. Ale z nějakých záhadných důvodů Rozina začala Huga najednou napadat, on si to nenechal líbit, na zahrádce se začaly odehrávat neustálé rvačky, na procházky už manželé psy nebrali, když mají svůj prostor a jsou dva, prý nepotřebují chodit ven a prý to není možné, protože velmi zlobí a je to nebezpečné. Oba psi útočí na lidi a psy procházející okolo plotu, na auta, na vše. Když někdo přijde za manželi na návštěvu jsou psi zuřiví, všichni se k nim bojí chodit. Při hárání Rozinu od Huga oddělili, ale protože řádění osamostatnělého Huga bylo nesnesitelné, zavírali ho do kotce a Rozinu občas vzali sebou na procházku. Při poslední procházce Rozina napadla velkého psa cane corso, on si to nedal líbit, trochu ji pokousal, při rvačce Rozina strhla paní na zem, ta je taky trochu potlučená, ale nic výrazně vážného se jim nestalo, jen velká výstraha, která konečně přiměla manžele k zamyšlení, že asi není vše v pořádku a je třeba hledat řešení.

Oslovili nás s přáním, aby ten můj velký pes ty jejich zkrotil, vysvětlila jsem, že tak to nefunguje, ale pro jejich psy uděláme, co bude třeba. Na první návštěvu sebou Conana neberu, potřebuji poznat prostředí, psy, lidi, jejich vzájemný vztah a podmínky soužití. Vše jsem si prohlédla, seznámila se se psy i manželi, položila pár otázek:

-kdo z vás je jejich pánem, koho poslouchají, kdo a jak krmí?

-jak probíhá jejich socializace, kdy s nimi chodíte ven?

-co jste je naučili, jaké povely ovládají, jak je cvičíte, jak probíhá výchova?

-jak si se svými psi hrajete, jak je odměňujete, jak je trestáte?

Vyslechla si jejich názory:

-Už jsme měli dva boxery ve stejných podmínkách a nebyl problém

-mají tu pelech, kotec, svůj kus zahrady, dostanou nažrat, co víc by chtěli

-pohybu mají na zahrádce dost, procházky nepotřebují

-nic neumí, nehrajeme si s nimi, neposlouchají, chceme, aby poslouchali a pořád se nervali, jsou moc divocí, oni z toho časem vyrostou...

Musela jsem jim říct, jak moc se mílí, jak zásadně s jejich výchovou a hodnocením psů nesouhlasím, proto, abychom se mohli posunout a vše řešit, jsem musela říct i to, co je i trochu neslušné a co se jim nelíbilo.

"Argument, že jste už jste měli dva boxery ve stejných podmínkách a nebyly problémy neobstojí, ten poslední byl u vás jako štěně před patnácti lety, troufnu si říct, že v padesáti byla vaše energie jiná, dnes jste důchodci, nelze přehlédnout vaše zdravotní handicapy, podmínky, do kterých přišla Rozi a Hugo jsou jiné, vy jste jiní, jste důchodci se zdravotními problémy, chcete, aby se Rozi i Hugo chovali také jako důchodci, ale oni jsou mladí, zdraví psi, plní energie! Omezujete jejich přirozenost, zlobíte se na ně, že se nechtějí nechat omezit, nepřipouštíte si své nedostatky, nevěnujete se jim. Když Rozi začala projevovat neposlušnost, místo abyste ji vychovávali, tak jste její potřebu pohybu přenesli na druhého psa, nic jste neřešili, jen jste znásobili problém. Je velmi bezohledné pořídit druhého psa jako kompenzaci pro prvního psa, jak se asi Hugo cítí? Jak se cítí Rozi, která tu má najednou vetřelce? Nepostarali jste se o jejich socializaci, hodili jste je k sobě bez pravidel, jen jste přidali další důvod k agresi! Se svými psy nemáte žádnou vazbu, straníte se jejich činnosti, neumíte jim dát příkazy, vést je, vychovávat, hrát si s nimi, nejste jim oporou, jen vše odsouváte na pak, až z toho vyrostou, až se věkem zklidní...nedáváte jim, co potřebují, necháváte problém sílit a narůstat. Nemáte autoritu, psy fyzicky trestáte, to je poznat z jejich reakcí na přiblížení a uhýbání se před rukou." I když jsem byla téměř neslušná, manželé vše přijali, domluvili jsme spolupráci a na příští návštěvu přijede se mnou Conan, tady je jeho přítomnost nenahraditelná.

Zadala jsem manželům pár domácích úkolů, jak změnit komunikaci, netrestat, dát větší prostor pro pohyb psů na zahrádce, koupit jim hračky, ale to podstatné budeme řešit příště.

Potřebuji Conana seznámit jednotlivě s každým psem, začínáme s Rozinou. Sejdeme se v parku, kde se odehrálo Rozino napadení psa, tam budou její pochody dobře čitelné, přicházíme a manželé s Rozinou už na nás čekají. Nechala jsem pro začátek Conana uvázaného stranou, požádala ho o klid a posečkání a věnovala se Rozině. Paní ji drží na vodítku, Rozina je nervózní, ostatně manželé také, potřebuji s Rozinou dojít na místo kde se odehrálo napadení. Beru si jí, jak se blížíme, Rozina se začne klepat a slintat, je rozrušená a velmi nejistá, posadím si ji a psími gesty i lidskou, vlídnou řečí a dotyky ji uklidňuji, postupně pokračujeme, hodně zapojím humor, uvolním Rozinu, lehkým poklusem se dostáváme do pohody, první krok máme zvládnutý.

Na vodítku mám ustrašeného pejska bez sebevědomí.

Rozina je překvapená mou komunikací, je vstřícná, přivedu ji ke Conanovi, ten jí vysílá zklidňující signály, ona je na něj velmi zvědavá, beru si Conana do druhé ruky, během chůze začíná seznamování, ale Rozina v polovině seznamovacího rituálu skočí na Conana a chce provokovat, já i Conan chápeme, že to vše pramení z nejistoty, Rozi chce vědět, co by jí mohlo hrozit od toho psa a víme, že ona prostě jen nezná a neumí jiné chování, zklidním ji. Ona je pro ostatní psy jen těžko snesitelný náfuka a vejtaha, ale pod tím je zřejmá velká nejistota a strach. Vidím, že Conan jako zkušený trenér to vše chápe, můžu mu Rozinu svěřit, oba je pustím, Rozina opět nedbá žádných pravidel a chce se vytahovat na Conana, ten ji lehce odrazí a přestane si jí všímat, ona na něj znovu zkouší své rádoby pokořující výpady, Conan nereaguje stejnou měrou agrese, pouze odráží tvrdým bodyčkem její výpady, párkrát ji svalí na záda, jeho tlapy uštědří Roze dostatečné napomenutí, stačila překvapivě krátká chvíle, Conanův klid je pro Rozinu neodolatelný, chce si získat toho velkého psa, Conan ji s nadhledem ignoruje, Roza mu nabízí svou spolupráci, podřizuje se.

Ignorace je překvapivě velmi mocný nástroj ve výchově.

Nechám psy chvilku jejich komunikaci, Conana má vše pod kontrolou, manželé jsou nadšeni i oni vidí, že Rozina potřebuje jen jiný, zodpovědný přístup, musím je tedy naučit, jak se mají chovat ke svému psu. Rozi je komunikativní a velmi chytrá, ochotně přijala vedení Conana, její převýchova bude především o tom naučit manžele správnému přístupu i v jejich zdravotních omezeních, i ty přestanou být problémem, když budeme hledat alternativu, ale především musíme budovat vzájemnou vazbu, vztah pána a psa a dát psům socializaci a vyžití. V tréninku jsme pokračovali učením manželů správnému zadávání povelů, dnes: "Ke mně!"Conan je stále po boku Rozi, my pár kroků odstoupíme, pán si přivolá Rozi a Conan je ten, který Rozi ukazuje, co má dělat, co po ní její pán chce. Přichází k nám a vybízí Rozu k následování, ta pochopí, můžeme prodlužovat intervaly a vzdálenost, Rozi spolupráce velmi baví.

Rozina má od malička svůj prostor na zahrádce, psí společenské chování jí nic neříká, nikdo ji ho nenaučil, nikdo ji nesocializoval. Když do její společnosti přibyl Hugo, oba mladí psi si stále jen dokazují vzájemnou nadřazenost, je jim nepříjemně, cítí se ohroženě, nerozumí si. Oba psi se potřebují naučit, jak se chovat ve společnosti ostatních psů, oni neumí a nerespektují psí rituály, s Conanem je vše naučíme, aby spolu mohli komunikovat a dobře vycházet.

Další návštěvu jsme věnovali Hugovi, s ním byla trochu složitější práce, jeho vzdorovitost je silnější, protože do této rodiny přišel jako druhý, v podřízené pozici, jeho podřízenost mu stále vnucují, nezná nic jiného, potřebuje velmi posílit sebevědomí. Conan ho musel mnohem více korigovat než Rozu, ale i tady už máme navázaný dobrý vztah, pracujeme na provádění povelů s pánem, Hugo je při provádění více roztěkaný a potřebuje více podpory od Conana.

Další krok je naše návštěva na zahradě, trvám na tom, že manželé museli dát celou zahradu k dispozici psům, má to na jejich chování výborný vliv, okousali sice pár větviček a kytiček, ale jinak nic moc neničí, najednou mají možnost najít si každý svůj kout a zábavu, jsou podstatně vyžitější, hravější a klidnější, už nemusejí být stále spolu jen v prostoru u plotu, neřeší tolik své okolí, ale více hledají svou zábavu v prostoru zahrádky. Mají z toho radost i manželé. Vstoupili jsme do zahrádky, oba psi hned registrují Conana, toto je jeden z těch nebezpečných momentů, zatím zná Conana každý pes zvlášť, máme za sebou s každým tři soukromé schůzky, teď přijde okamžik zpracování všeho, co jsme doposud do psů vložili, je to především na Conanovi.

Přivolala jsem psy k nám, Conan demonstruje klid, psi na sebe vzájemně trochu vyjíždí, ale touha po kontaktu s Conanem je sinější, hrnou se k nám, očuchávají se, poštěkávají, skáčou na sebe, prostě mají radost, rozběhnou se do prostoru, můžu je nechat ve společnosti Conana, ten je i tady pro oba psy alfou, mezi nimi žádný konflikt nehrozí. Conan mezi ně vstoupil a přinesl jinou energii, tím rozbil jejich stereotypy, musíme u psů fixovat tyto nové pozice a zkušenosti, zároveň je učit poslušnosti, zklidnit celé jejich prostředí, pracovat na vytváření vazeb se svými pány, na socializaci a pokusit se cvičením získat alespoň trochu respektu pro jejich pány. Přirozeným výběrem z reakcí psů jsme určili pro Rozu pána a pro Huga paní, jako jejich vůdce.

Manželé jsou omezeni svým věkem, zdravím, a hlavně svým vnímáním potřeb a povah psů a v duchu pořekadla: "Starého psa novým kouskům nenaučíš", bylo právě u nich třeba odvést ten největší kus práce a velmi doufat, že se vše časem nevytratí. Jsme v tom všichni stejně, každý máme své limity, každý o své výhody, či přednosti plynutím času pomalu přicházíme, ale vždy jich zůstává dostatek k uvědomění si své situace a k hledání řešení, třeba i za pomoci ostatních. Tady je to vnučka, mladá slečna bere občas každého psa zvlášť ven, naučila jsem jí vše, co je třeba a ona je moc dobrá, se psi zachází hezky a jim se rozšiřují obzory.

S touto rodinou jsme pracovali několik týdnů, museli jsme napravit vše, co manželé zanedbali a pokazili, museli jsme mnohem víc naučit manžele a pak s nimi pracovat na správném předávání naučeného svým psům, zbavit psy jejich špatných návyků a zafixovat jim správné reakce. Tato rehabilitace byla především o ochotě se učit, o uznání potřeb zvířete především emotivních, o ochotě ke změně názoru a účasti na nápravě.

Svět zvířat, jejich emoce jsou tak přímočaré a čisté, není těžké jim vyhovět, to vždy vede k všestranné spokojenosti, jen je třeba si to uvědomit a mít ochotu s tím něco udělat.

Příští téma: III: Agerese získaná naprostou ignorací potřeb psa, polidšťováním, strachem z vlastního psa, bez vedení, nesocializací.

-- Pro redakci Světa psů  9/2021 --

Dobrej trenér

Špatným zacházením propadl pes Conan těžké agresivitě. Po zbavení se vlastní agrese, překonání všech problémů a absolvování citlivého výcviku dnes odvádí skvělou práci a jako asistent trenéra při rehabilitaci takzvaně problémových pejsků. Jeho zkušenosti a empatie ke psům, kteří jsou pohlceni stejným problémem jako byl kdysi on, jsou nenahraditelné, jeho asistence a komunikace s rehabilitovaným pejskem je klíčová.

Výchova a výcvik psa je pozoruhodný, obohacující a úžasný proces, pokud je vedený správně, je přínosem pro obě strany. Avšak jsou případy, kdy se to nepovede, ať už z neznalosti, díky špatnému přístupu, či prodělanému traumatu, který se u psa nedaří odbourat. Pokud se nedaří psa zvládnout, je namístě přizvat k výchově zkušeného trenéra, dobře vybrat toho, který nám může skutečně pomoci a pod jeho vedením pracovat na nápravě.

Obliba pejsků v naší zemi stále stoupá, psích mazlíčků přibývá a s nimi i problémy nezvládnuté výchovy. Služeb výcvikového trenéra psů nebo chcete-li psího psychologa je stále více potřeba, pokud si páníček neví rady je vhodné oslovit trenéra včas, nečekat, až se nevychovaný pes začne projevovat agresivně, protože pokud pes nemá důsledné vedení, žádnou jistotu, či oporu, on k té agresi sklouzne, je to jeho přirozený vývoj.

S láskou se věnuji práci výcvikového trenéra, naši činnost ovšem raději nazývám rehabilitací problémového chování, pracujeme právě s těmi psy, kteří už agresi propadli. Příčiny bývají různé, cesta z agrese existuje, náprava je vždy možná, jen je to někdy hodně složité. Díky desítkám let prožitým se psy jsem se mohla od nich naučit jejich psí řeč těla a gest, pohledů a dotyků, můj předchozí pejsek a Conan mě naplno vtáhly do jejich světa, prozradili mi i ukrytá tajemství psího vnímání a já díky nim mohu být nápomocna, tam, kde je potřeba. Bez toho, co mě mí psi naučili, bych tuto činnost dělat nemohla, bez nich bych nedokázala uchopit emoce tak, jak je při rehabilitaci potřeba, jsem svým psům nekonečně vděčná.

Na náročnou práci rehabilitace nejsem sama, vychovala a vycvičila jsem si svého psa Conana, který ke mně přišel ve stavu hluboké agrese, sám zažil těžké věci i následné vysvobození ze stavu který jej pohlcoval a ubíjel, jeho zkušenosti a empatie ke psům, kteří jsou pohlceni stejným problémem jako byl kdysi on, jsou nenahraditelné, jeho asistence a komunikace s rehabilitovaným pejskem je při naší práci klíčová. To, co on dokáže pejskovi říct během deseti minut, by mě trvalo celý den, v situacích, kdy já zaváhám, Conan umí pozastavit děj, abychom mohli najít řešení, je mým tlumočníkem, zprostředkovatelem emocí a autority a zároveň fyzicky odvádí obrovský kus práce.

Spolu nikdy žádného pejska neodsuzujeme, ale všem, kteří o to stojí, jsme s láskou nápomocni.

Při rehabilitaci nepoužíváme žádné pamlsky, ani jiné osvědčené pomůcky, či gesta, agresivní pes už nemá zájem na takové maličkosti reagovat. Pracuji s emocemi, na rovinu, žádné předvádění, či manipulace, zbavujeme psa negativních emocí, nahrazujeme je pozitivními, já i můj pes Conan jdeme do výcviku naplno, protože agresivní pes dělá vždy vše naplno a stejné očekává i od nás, jinak bychom ho nezajímali.

A jak taková rehabilitace probíhá?

Nabízíme sérii popisu několika našich výcviků / rehabilitací.

· Agrese získaná traumatizujícím zážitkem.

Agresi může pes získat traumatizujícím zážitkem, napadením jiným psem, které končí potrháním, krví.

Ne každé napadení musí vyvolat tak těžkou odezvu. U běžné rvačky, které jsou nejčetnější, převážně zůstává v napadeném psovi strach a stres, který je třeba následně zpracovat /odžít, psa opakovaně nevystavovat podobným zážitkům a poskytnout mu dostatečnou oporu svým zodpovědným vedením. Špatné návyky a reakce se do mysli pejska ukládají, pokud se neřeší a nemůže je odžít, stávají se problémem, sílí a jsou nebezpečné.

Rehabilitace Staford

Naše rehabilitace probíhají v běžném venkovním prostředí, převážně v našem parku. Potřebuji psa rehabilitovat právě tam, kde se bude běžně pohybovat. Učí-li se pes v uzavřených prostorách: na zahrádce, na cvičáku, vzniká pak potřeba a problém tyto dovednosti přenést do běžného prostředí, a to se ne vždy daří, považuji to za nevhodnou komplikaci, proto pracujeme venku, i když je to tím náročnější. Před několika měsíci k nám přišel krásný dospělý stafordský bulteriér, nádherné šedě zbarvené tělo, samý sval, velkou hlavu a silné čelisti, budí respekt už od pohledu. Už z příchodu je poznat divokost psa a jeho touha po akci, pán ho má na stahovacím obojku, pevné, krátké vodítko, stále ho drží silou, stále ho musí ovládat, pes s ním cloumá, nádherný staford je opravdu velmi silný a akční.

Zůstáváme ve vzdálenosti cca pět metrů od sebe, pán drží staforda na místě, Conan je po mém boku a já si čtu jeho reakci na staforda. Jeho reakce a signály, které mi vysílá, mi přesně řeknou, jakého psa máme před sebou. Přečtu staforda, jeho řeč, zhodnotím také jeho váhu a nebezpečnost, touhu po akci, prostě stupeň agresivity. S Conaem si rozumíme, na můj požadavek vysálá stafordovi demonstraci klidu, psí emoci, která mu říká: "Ode mě ti nic nehrozí, uklidni se..", já se domlouvám s pánem na postupu. Staford ignoruje demonstraci klidu, není ho schopen, je velmi stresovaný a excitovaný, potřebuje akci, je na mě, abych situaci zbytečně neprotahovala, je třeba se ujmout psa. Pán, když vidí reakce staforda na Conana, začíná mít obavy, radši by to vzdal. V takovém případě odmítám spolupráci pána, on by jen svému psu násobil jeho stres, předával nesprávné emoce, musím se psa ujmout sama. Vidím, že to sice nebude lehké, ale jsme tu proto, abychom to zvládli, a nejde tu jen o agresi a strach, vidím i jiné signály od pejska, vím, že to můžeme dobře zvládnout, Conan souhlasí, i když je staford silný a nebezpečný, vidím Conanvu sebejistotu, on už odhadl své možnosti a ví, že toho psa zvládne.

Pán mi vypráví, že staforda pokousal nějakej cizí vlčák, prý to byla rvačka na krev a jeho pejsek se od toho zážitku chce prát a útočí. Pán si není moc jistý, jestli nám chce pejska svěřit, obává se konfliktu. Conan svým vzhledem stafordovi připomíná psa, který ho napadl, to může být problém a naprosto chápu, že když člověk zažije rvačku svého psa, která byla až na krev, nechce, aby se to opakovalo, a raději se vyhýbá podobným situacím.

Poznám hranici, za kterou nemůžeme jít, tady to bylo téměř na hraně ale věřím, že si poradíme. Takové špatné zkušenosti a vzniklé trauma je třeba řešit, nedovolit jim, aby pejska ovládly. Nechala jsem pánovi ještě chvilku, nebylo by dobré na něj tlačit a přemlouvat ho, to musí chtít on sám, on nám musí svěřit svého psa, a to musí svobodně, už jen proto, že pes si od něj jeho emoce přebírá.

"Tak dobře, co máme udělat? .... Jo, vy si ho rovnou berete???"

Conan zůstává na svém místě, já si převzala staforda, odvedla si ho stranou, manipulací a komunikací jsem navázala kontakt, získala si pejska, uvolnila ho, ale dával mi hodně zabrat a dost dlouho mi to trvalo, je divokej, mrštnej a má obrovskou sílu, zapotila jsem se, zadýchala, ale ovládla jsem ho natolik, abychom mohli pokračovat. Když mám psa pod kontrolou, můžeme se postupně přibližovat ke Conanovi, obloukem, psi se pod mým vedením seznamují. Conan je naučený stále předávat uklidňující signály, staford ho vnímá, stále připravenej k akci, ale už ne s cizím psem, už mezi sebou navázali komunikaci a přichází další klíčový okamžik. Přistoupíme opět obloučkem, nikdy napřímo, tlama proti tlamě, tedy zvolna až ke Conanovi, já si Conana vezmu, v každé ruce držím jednoho psa, jsem stále mezi nimi, ještě bráním fyzickému kontaktu, uklidňuji staforda, hlídám jeho reakce, domlouvám se s Conanem, ujdeme pár metrů a pak přijde ten moment, kdy vím, že je můžu oba pustit.

Conana pouštím o pár vteřin dřív, aby ukázal stafordovi svou výhodu a postavení, pak pustím i druhého psa, Conan hned vyzve staforda k běhu, i když ten útočí, skáče na Conana, ale nemá šanci, Conan je rychlej, staford ho následuje, jsem stále připravená zasáhnout, ale teď to nechávám na Conanovi...

Psi se rozběhnou do prostoru, staford jde Conanovi po krku, ale Conan už tohle zná a vůbec ho to nerozhází, odrazí staforda tvrdým bodyčkem své hrudi do jeho lopatky, tím ho srazí ne zem, poníží ho a znovu ho vyzývá k běhu, znovu a zas, už získává vládu, už mu ukázal, že mu na jeho projevy a výzvy ke rvačce kašle. Staford vnímá, že tenhle pes mu neublíží, nechce se prát, emoce toho velkého psa jsou veskrze pozitivní, staford se jim poddává a ochotně přijímá možnost hry bez agrese. Conan párkrát zopakuje při kontaktu "T" pozici, podmaní si staforda pod sebe, ten ještě zopakuje pár malých pokusů o konflikt, Conan mu na oplátku předvede pár svých bodyčků, opakovaně staforda válí pod své nohy a už si nemusejí moc vysvětlovat, už si vše vyjasnili, staford se podřídil a pak už vítězí touha každého pejska prostě si hrát: když tu mám parťáka, kterej se mnou bude běhat a dovádět, nenechám se přemlouvat. 

Obavy mizí, trauma se upozadí, každý pejsek miluje hru a radost, to jsou emoce, které potřebujeme zažívat. Staford se postavil svému útočníkovi, který mu ublížil, Conan na sebe vzal tu roli a ukázal v ní stafordovi, že jsou i jiné možnosti, že se nemusí prát, že se nemusí bát, ale může si hrát.

Pán, který k nám přistupoval s počátečními obavami, byl tak nadšený, měl takovou radost, když viděl, jak je jeho pes uvolněný a hravý a v pohodě odhodil svoje trauma.

"A při příštím setkání to bude zase takový?"

"S Conanem už bude v pohodě, možná se jen trochu poškádlí, ale trauma už je zlomený, teď musíme tenhle postoj vašemu psovi zafixovat a přenést i na jiné psy."

Jsem za takové chvíle strašně ráda, ty emoce, které prožíváme, ať už psí, nebo lidské, jsou v tu chvíli, kdy se zbavujeme agrese, traumatu a všech obav, prostě ryzí.

Při dalším setkání se psi k sobě chovali jak staří známí, s radostí se rozběhli a hráli si:

"Já vám to nevěřil, vy jste to říkala, oni už jsou kamarádi, můj pes už nemá z vlčáka strach!"

Trvalo to ještě pár týdnů, postupně, trpělivě a důsledně ukázat stafordovi prožívání situací v pozitivní emoci a vše špatné odložit. S Conanem se vždy rádi vidí a neskutečně si užívají společnou hru, po těch týdnech mají spolu úžasný vztah, Conan je pro staforda "velkej brácha" a oba se mají rádi.

Staford má štěstí, jeho pán má k výchově výborný přístup, svému psu rozumí a ví, co má dělat a jak dál pokračovat, odvádí skvělou práci. Po nějaké době jsme se opět setkali a pán mi s radostí vyprávěl, jaké kamarády už dnes jeho staford má a prý s tím nejoblíbenějším, mladým, stejně silným a krásným stafordem si chodí hrát do parku, kde jsme dříve absolvovali naše tréninky s Conanem a: "Můj pes se k tomu druhému chová jako Váš Conan kdysi k němu! On je ten vůdčí a učitel. To je úžasné!"

Joo!! naplno souhlasím!

Natočili jsme malý podcast, Conánek hezky zlobil, já se snažila...ZDE 

-- Pro redakci Světa psů 5/2021 --

Všichni se vyjadřují k životu v pandemii, každý má názor, i já mám.

Potkala nás nedobrota, o které jsme si mysleli, že ji tady máme jen na chvilku a na začátku, při šití roušek, jsme byli všichni tak stateční a odhodlaní, ale chvilka se stále prodlužuje, je to ubíjející, virus je tu s námi stále a pomalu si začínáme zvykat na něco, co jsme vážně nechtěli. Občas se přistihnu, že mi to dělá starost, tak jako všem, ono se těm pocitům nejde vyhnout, myslím, že jsou přirozené, ale než se utápět v pesimistických úvahách, konspiracích a naštvání, raději se dívám, co bych mohla udělat pro lepší zvládnutí, hledám svůj díl, jak přispět. Všichni si v první řadě chráníme svou rodinu, o tom žádná, ale jsem člověk psí, a tak je mou starostí pohled na celou věc i psíma očima. I když o covida nikdo z nás nestojí, tahle situace dává příležitost pro realizaci osobních předností, které jsme dřív nepovažovali za důležité nebo na ně prostě nebyl čas, dostáváme příležitost k prožívání soucítění, sounáležitosti, laskavosti, ohleduplnosti a obětavosti, nepromarněme ji hašteřením.

"Ono si to sedne", výstižná slova, která mi řekl můj kamarád, má pravdu, nic nevydrží stát stále v pozoru, i covid oslabí a sedne si na zadek, pomalu přijde i na nás úleva, jasně, že tuhle situaci zvládneme, myslím, že člověk jako druh pro to dělá maximum, jde jen o to, jak dlouho nám to vše bude trvat a s jakým ponaučením, či odhalením vlastního charakteru z celé pandemie vystoupíme. Teď jsme ale stále naplno zaměstnáni řešením praktických věcí života v omezených podmínkách, je to náročné a přirozeně se všichni upínáme k vidině budoucnosti bez omezení, těšíme se na ni a slibujeme si, jak si ji budeme vážit a jak si ji budeme užívat. To je úplně v pořádku, ale prosím, nezapomínejme pro vidinu toho příštího na současnost, upínáme zraky do budoucna, ale žijeme teď a tady a to, co žijeme teď si sebou poneseme do těch příštích časů. I lidsky si sebou poneseme zatížení, kterým se v současnosti vyhnout nemůžeme, my lidi chápeme situaci a nezbytnost omezení a změn, jiné to je ale při pohledu na situaci psíma očima. Cítím trochu obavy, nechci mentorovat a strašit, toho si užíváme ze všech stran nadbytečně, jen potřebuji zmínit nechtěné maličkosti, které si pro tíhu celé situace neuvědomujeme a děláme je.

Naše chování se kvůli všem opatřením změnilo, a to i ve vztahu k našim pejskům, oni jsou v tom s námi, tak, jako vždy, i tenhle úděl nesou naši pejsci s námi, je na nás, abychom jim to nekomplikovali více než ne nutné. To, jak se v době pandemie chováme ke svému pejskovi se do něj uloží, on si to ponese dál, až se nákaza zvládne a bude zase vše v normálu, bude to pro nás lidi velká úleva, budeme moct zase normálně žít, uleví se nám, pocítíme zase svou svobodu, avšak tyto pocity pejsek s námi sdílet nebude, takové hodnocení a vnímání té situace on mít nebude. Obávám se, že v mnoha případech to pro něj bude zmatečná situace, kdy se bez příčiny změní pravidla a on tomu nebude rozumět, podmínky jeho života se změní a on nebude vědět proč, jak mu to vysvětlíme?

Abychom se do takové situace nedostali, je třeba se zamyslet, zda nepatříme k těm, kteří v důsledku nastavených pravidel kolem covidu nezměnili své chování ke svému psovi a jeho podmínky života natolik, že by se po uvolnění podmínek mohlo vše neblaze promítnout do vnímání a chování psa. Při našem přirozeném návratu do normálu, on takový termín nechápe, pro něj to nebude návrat, ale neopodstatněná změna k horšímu, je třeba předcházet nedorozumění, nedovolit, aby to dospělo do problému.

Náš pes:

Nouzový stav přinesl změny rodinného života, mnoho z nás zůstává doma na home offis, děti nechodí do školy, mnoho provozů je zavřených a místo, kam se všichni soustředíme je náš domov. Pro pejska, který už s námi nějaký čas žije je ze začátku určitě tahle změna příjemná, myslím, že jsme tím prošli všichni, užívali jsme si příležitosti věnovat se svému pejskovi, věnovali jsme mu víc času, něž dříve, víc procházek, hraní, mazlení. Úskalí, o kterém mluvím, je v tom, že pejsek i když vás bezmezně miluje, potřebuje svůj klid, a to opravdu zásadně! Byl zvyklý, že jste od něj odcházeli, že měl svůj čas pro svůj odpočinek, naučil se, kdy je jeho čas klidu a kdy jste s ním, naučil se všechna vaše pravidla procházek a rituálů a teď se to změnilo. Pejsek se snaží přizpůsobit, zahodí stará pravidla, začíná fungovat v těch nových a mnohdy i na svůj úkor, pro váš zájem se vzdá svého klidu. Protože vás váš pejsek miluje, bude vždy ochotný ke hře, když mu ji nabídnete, stejně tak mazlení, či pamlsky nebo prostě jakýkoli zájem, pejsek se vám ochotně bude věnovat, má to v povaze.

Ale vy jste jeho pán, jeho vůdce a je tedy na vás, aby jste se zamysleli, aby jste posoudili rozvrh ve kterém se pejsek ocitl, je vaší odpovědností myslet na jeho odpočinek a pohodu. On z lásky k vám vždy své potřeby upozadí, ale to nejde donekonečna, bez možnosti pravidelného odpočinku. Z nadměrné zbytečné činnosti se váš pejsek může stát nervózním, neklidným, nesoustředěným a hůře ovladatelným, či snad dokonce vzdorovitým psem. Pejsek to nedělá proto že by byl najednou "zpovykaný", jak často slýchám, on je takový, protože reaguje na přílišné, či moc časté podněty, které dostává, na podmínky, ve kterých se ocitl, nechtěně jste nu ubrali na klidu. Stálou pozorností může být pejsek přetížený a má pak nárok být i trochu protivný, ale myslím, že je mnohem lepší volba mu prostě dopřát jeho klid, nechat ho prospat ve vedlejší místnosti, na zahrádce. Všichni to potřebujeme, je třeba zařadit odpočinek a nekomunikaci do nových covidových režimů našich domácností.

Nové štěňátko:

Tohle je prý výborná situace, kdy si pořídit psa. Velmi často tenhle názor slyším, nesouhlasím, ale věřím, že i ti, kteří se dostanou do problému, budou schopni ho řešit. Statistiky nákupů vypovídají, že lidé si více, než kdy jindy pořizují pejska, protože: kdy jindy, když ne teď, máme možnost se pejskovi věnovat, pořídíme pejska pro děti, ať mají zábavu... Všechny ty úmysly jsou určitě dobře míněné, ale jak už jsem uvedla, i do nově vznikajícího soužití a výchovy je třeba zakalkulovat změnu, která dřív nebo později přijde a o to je to složitější. Malé štěňátko, které je v nové rodině neustále obklopeno jejími členy tento stav přijme a uloží si ho jako standart, dlouhodobým trváním si jej zafixuje jako neměnný a bude mít velký problém se pak vypořádat se změnou, kterou mi, lidé budeme vítat pozitivně, ne však náš pejsek.

Určitě nechceme, aby náš pejsek prožíval pocity jako:

Proč mě všichni opustili, co jsem provedl? Bojím se tady sám, kde je moje smečka, kam odešla, proč mě tu nechala, co se děje, nevím si tu sám rady, co mám udělat.??? Zvykejte prosím i malé štěňátko na vaši občasnou nepřítomnost, zařaďte do jeho výchovy i situace a režim obyčejného necovidového života, ušetříte mu velké trauma. Stále mějme na paměti, že to, co pejskovi dovolíme, je dovoleno navždy, co mu zakazujeme je zakázáno navždy. Pro vyrovnanou psychiku pejska je podstatná důvěra v pána i v prostředí.

I když je spousta provozů zavřených, jsou ty, které fungovat prostě musí a mezi nimi jsou i ty, které se starají o opuštěné pejsky. Obětaví lidé, kteří věnují ze sebe samých vše, co mohou pro péči o potřebná zvířata, jedou stále naplno, většinou v organizacích, které jsou z převážné části závislé na darech od nás ostatních.

Přimlouvám se, prosím nezapomeňte na ně, to, že přestává fungovat běžná rutina všedních dnů neznamená, že by měla přestat být vidět naše solidarita, láska, soucit a radost z obdarování. Je to možnost maličké účasti velké pomoci.

EMBC

--Pro: Atlas Česka   02/2021--

Autorské čtení

                                                                                                           ZDE

 --Pro:  Prima Mazlíček  11/2020--

KOMENTÁŘ E. M. Baco: Agresivní pes, kterého se lidé báli, dnes pomáhá jiným psům

• Téma: Prima Mazlíček
• Redaktorka: Barbara Vávrová
• 26. listopadu 2020                           Conan je dnes vyrovnaným psem/E. M. Baco       https://cnn.iprima.cz/...947
  

                                                                                                                                                                  ZDE

E. M. Baco, vlastním jménem Miloslava Krejčí, se s námi už podělila o nejeden zážitek se svým psem Conanem. Dokonce jsme o jejich příběhu natáčeli i reportáž. Ono převychovat agresivního psa je nejen běh na dlouhou trať, ale hlavně běh, kdy dopředu nevíte, zda má vůbec někde cíl. Jak Miloslava popisuje, v případě Conana se to díky pozitivnímu přístupu povedlo. Dříve agresivní pes, kterého bývalá majitelka dokonce ze strachu zavírala do sklepa, dnes ukazuje jiným psům cestu z beznaděje. A jsou tak inspirací pro druhé.

Ve svých článcích jsem už nejednou popsala osud mého Conana, vyprávění o něm vždy začíná slovy o tom, s jak těžkou agresivitou se potýkal sám v sobě i o tom, jak dokázal odpustit všem, kteří mu ublížili, odpustil, aby mohl uvěřit, uvěřil mi, že "bude dobrej" a dnes už mi každý den stále ukazuje, jak moc "je dobrej".

Spolu jsme prošli cestu pozitivní převýchovy pro zbavení se agrese, Conan je dnes krásný, zdravý, silný samec, který už není výjimečný svou obtěžující agresivitou, ale svými zkušenostmi, prožitky a empatií k ostatním psům i lidem.

Když se dokázal zbavit agrese, otevřely se v něm netušené hodnoty, které by jinak zůstaly uzavřené pod tíhou jeho psychózy. Když se Conan dokázal zbavit všech zátěží, které nesl, jako by se probudil ke skutečnému životu, osvobodil se a jeho vnímání se rozzářilo úlevou a radostí nad každým obyčejným dnem, nad každou obyčejnou samozřejmostí, kterou dříve nebyl schopný vnímat, pohlcený svým temnem.

Ten můj strašidelný pes, který byl jako malé štěně hozen až na dno a na vlastní kůži poznal, co je to skutečná nouze, má dnes srovnané hodnoty, neřeší malichernosti a ukazuje mi svou obrovskou pozitivní sílu. On ví, jak těžkej život může být, poznal omezenost, bezbrannost i zlobu. Conan žil u předchozích majitelů ve svém nouzovém stavu 14 měsíců, ten ho ovlivnil a změnil, donutil ho dělat věci, které nechtěl, žít v podmínkách, které se mu nelíbily, ale jednou to skončilo, všechno má své limity a ani špatné podmínky se neudrží navždy i ony skončily.

Co ale zůstalo je právě ta zkušenost a dovednosti, které se nechtěně naučil a protože je to empatický a chytrý pes, dnes každý den čerpáme z jeho zkušeností, vše, co musel prožít, jsme přijali pozitivně, to zlé, co bylo třeba odbourat, jsme odbourali a Conan je tím vším prožitkem bohatší. Jeho zkušenosti, které stály za to, jsme zúročili a přetvořili pro pomoc druhým, Conan mi dovolil udělat z něj trenéra, každý den mi dovoluje využívat jeho zkušenosti pro pomoc druhým pejskům.

I on měl možnost zůstat prostě jen nasranej pes a dál pokračovat ve všem negativním, co mu život přinesl, ale Conan si pod mým vedením zvolil tu druhou cestu, přijal i to negativní a v sobě vše zpracoval jako výhodu pro další život, nejen svůj, ale i můj a všech okolo. Svou těžkou životní zkušeností se stal empatickým, dokáže naprosto zřetelně rozpoznat zatížení u každého pejska, se kterým se setkáme a dokáže s ním úžasně komunikovat, zklidnit ho, vést a učit, takzvaně problémoví pejskové si dokážou neskutečně rozumět. Conan dokáže vnímat problémy druhých a vždy je připraven a víc než ochoten pomoct.

Všichni tuhle možnost máme, není to složitý, jen je třeba nedávat na odiv stále jen vlastní ego, ale otevřít se okolnímu světu, všem lidem i zvířatům, které v něm žijí s námi, uzavřenost nahradit vstřícností, ego soucitem a zlobu laskavostí, můj pes to dokázal a žijeme spolu krásný život, dokážeme to i my lidé v našem nouzovém stavu?

EMBC

K tématu

Svět zvířat

Video: Jaké to je na vlastní kůži převychovat agresivního psa?

• 24. května 2019

Svět zvířat

VIDEO: Jak převychovat agresivního psa? Jedině pozitivní cestou

• 5. května 2019