... Otočím hlavu ve směru jeho pohledu a začínám se bát. Na okraji pole od                          cyklostezky se k nám řítí velkej vlčák, kterej se evidentně utrhl svýmu pánovi,                                    ten utíká za ním, křičí na psa a volá na nás:

"Bacha, on ho napadne, utekl mi, bacha, on se bude rvát, vemte si toho psa, oni se poperou!"
Pánovi přeskakoval hlas, jak byl nešťastnej a vystrašenej, já měla čas, než pes přeběhne pole, abych se rozhodla, co udělat, jak zareagovat.
Chtěla jsem si Conana přivolat k sobě, abych měla kontrolu nad situací, ale podívala jsem se na něj, Conan už seděl s hlavou nataženou vzhůru, narovnaný ramena, vztyčený uši, rozšířený nozdry, viděl útočícího psa, hodnotil ho a byl připravenej to řešit. Z postoje Conana jsem vyčetla, že se necítí ohroženej, že je na psa připravenej a chce si to řešit sám. Conan mi už nejednou v podobných situacích ukázal, že mu mám věřit. Jen jsem mu tichým hlasem řekla:
"Je to na tobě, Conane, prosím, vyřeš to, kreju ti záda."
Vlčák už byl téměř u Conana, řítil se na něj s tím šíleným, zabijáckým výrazem, chtivej boje, Conan si počkal, až se přiblíží tak na deset metrů, svou mohutnou energií vyrazil proti psovi, hrudí proti jeho levý lopatce, psa tvrdě srazil na zem. Conan měl před sebou evidentně psa zvyklýho na vítězství, velkýho, silnýho, sebevědomýho rváče neochotnýho ke kompromisům, mezitím už k nám doběhl i jeho majitel:
"Oni se porvou, nemůžeme je nechat, to nedopadne dobře!?" 

"Nechte to na Conanovi, bude to dobrý, teď už to musíme..."